KOMENTÁŘE 2018 - první část
Domů
ukázky prací
cine kamera C100
kamera XF100
videokurz
film Atahualpa
blog o kamerách
Komentáře 2018 č.1
komentáře 2017 č.2
komentáře 2017 č.1
Komentáře 2016 č.2
Komentáře 2016 č.1
blog aneb zápisník 7
blog aneb zápisník 6
blog aneb zápisník 5
blog aneb zápisník 4
blog aneb zápisník 3
blog aneb zápisník 2
blog aneb zápisník 1
CP pro XHA1

 

Komentáře se věnují nejrůznějším nadčasovým otázkám, které mě zajímají, od interpretací aktuálních společenských událostí, přes historii, kulturu až k vědeckým a dalším souvislostem.

Ústava ČR zaručuje, že cenzura názorů je nepřípustná.

Upozornění - pokud se vám stránka nezobrazuje správně (např. videa jsou v jiném pořadí) nebo se nezobrazuje celá, zavřete ji v prohlížeči "křížkem". Po novém otevření ji pak ještě obnovte - dejte znovu načíst, vše bude v pořádku.

Pro načtení aktualizace textů také stránku obnovte.

 

KRÉDO BLOGU

Někdo tvrdí, že: "Pravda je to, co nám zbude, když vše ostatní prošustrujeme."

Jedinou obranou je důkladně porozumět vlastní historii, abychom se z ní poučili.

 

 

NOVINKY

 

 

 

Nové ukrajinské rakety jako součást "přetlačování" Ruska a Číny

o vliv ve Střední Asii a východní Evropě (Ukrajina, Bělorusko)?
 

Lukáš Visingr, 11. února 2018

 

hlavní zdroj Echo24: zde

 

motto

Čína totiž hledá cesty pro expanzi svého vlivu do Střední Asie a o totéž se snaží muslimské státy, jako je Turecko, Írán či Saúdská Arábie, kdežto moc Moskvy v tomto regionu zcela evidentně slábne.

Lukáš Visinger

 

 

(kráceno)

 

1. Střela s plochou dráhou letu Neptun

 

Ukrajina uskutečnila 30. ledna 2018 první letovou zkoušku

střely s plochou dráhou letu, jež se nazývá Neptun

a bude schopna ničit námořní a pozemní cíle.

Okamžitě se objevily nejrůznější komentáře od varování, že by nová zbraň mohla ohrožovat i Moskvu, po výsměch, že je to jen předváděcí maketa pro média.

Jaký je vůbec potenciál ukrajinského raketového programu?

Co dalšího lze od něj čekat? A kdo to celé vlastně platí?

 

Raketové systémy vznikaly na Ukrajině již v sovětské éře, protože právě tam sídlí konstrukční kancelář KB Južnoje, jež vytvořila mnoho vojenských balistických raket i kosmických nosičů. Šlo např. o střely R-12 a R-14 (slavné díky kubánské raketové krizi), mezikontinentální raketu R-36M (přezdívanou "Satan") či nosiče Kosmos, Zenit a Ciklon. Sama kancelář a s ní spojený výrobní závod Južmaš se ale již řadu let potácejí v problémech, což pochopitelně těsně souvisí s celkově špatnou situací, v níž se nachází celá Ukrajina.

Také proto se objevila obvinění, že Južmaš dodal svoje velké raketové motory Severní Koreji, jež díky tomu výrazně urychlila svůj raketový program.

Nespornou skutečností je, že Ukrajina má velmi "bohatou" historii vývozu zbraní i technologií do nejrůznějších problémových zemí, protože si zpravidla prostě nemohla moc vybírat. Coby kuriozitu lze ovšem dodat, že mezi její zákazníky patří též Česká republika, jelikož AČR koupila od Ukrajiny několik desítek starších protitankových raket Šturm pro bitevní vrtulníky Mi-24V.

 

2. Projekt Grom-2

Již nedlouho po osamostatnění Ukrajiny začala kancelář Južnoje pracovat i na nových střelách země-země krátkého doletu, jež by posloužily jako náhrada sovětských raket Elbrus (známých spíše jako Scud) a Točka.

Hlasitě avizováno, zahájeno a posléze tiše zastaveno tedy bylo hned několik programů balistických střel pod názvy Borisfen, Sapsan a Grom, takže když Ukrajinci avizovali další projekt Grom-2, vzbudili jen malý zájem.

V tomto případě však byla situace přece jen odlišná. Zpráv o tomto systému pořád přibývalo a roku 2016 se objevila jedna velmi významná informace. Za neúspěchem předchozích projektů stál (asi nikoli překvapivě) nedostatek financí, zatímco

pro Grom-2 si Ukrajinci už v předstihu zajistili zahraničního zákazníka,

jenž přispěl na vývoj sumou asi 40 milionů dolarů.

Vzhledem k tehdejší mezinárodní situaci se v ruských médiích vyskytla divoká spekulace, že je to možná Německo, avšak

záhy se ukázalo, že jde o Saúdskou Arábii.

Není to koneckonců jediný případ takové kooperace Kyjeva a Rijádu, protože saúdské finance stojí i za projektem dopravního letadla Antonov An-132, jehož sériovou produkci má částečně zajistit saúdská firma
Taqnia Aerospace. Petrodolary nejspíše tečou také do výroby obrněných vozidel v ukrajinské automobilce KrAZ, která je napojena na kontroverzní firmu Streit Group, jež má továrnu ve Spojených arabských emirátech.

 

Vývojový a výrobní potenciál na Ukrajině nepochybně dosud existuje, avšak trpí nedostatkem financí, obrovskou korupcí a v neposlední řadě i špatnou kontrolou kvality.

Někteří zahraniční aktéři, kteří nemají hluboko do kapes, ovšem vidí šanci,

jak z ukrajinských kapacit čerpat, což dokazuje právě i program Grom-2.

V loňském roce byl již prezentován
prototyp odpalovacího zařízení pro dvě rakety s dosahem asi 300 km a hlavicí o hmotnosti 480 kg, což by znamenalo parametry identické s ruskou střelou Iskander-E.

 


 

3. Mezi Ukrajinou a Čínou existují silné vztahy.


Tato střela krátkého dosahu se v různých podobách vyskytuje v řadě dalších států, mezi něž se řadí Turecko, Pákistán, Bělorusko a nejnověji
Katar.

Posledně uvedená monarchie tyto rakety zakoupila jako odstrašující prostředek v probíhajícím sporu s dalšími "ropným" státy Zálivu, ale

ostatní uvedení zákazníci získali od Číny převážně technologie,

na jejichž bázi vyvinuli vlastní rakety.

 

Nabízí se tak možnost, že také Grom-2 má čínské kořeny,

jenže Ukrajina to tvrdě odmítá.

Naopak se objevily zprávy, že jeden z inženýrů kanceláře Južnoje je obviněn ze špionáže ve prospěch Číny, které (údajně) předával informace o ukrajinských raketových zbraních včetně systému Grom-2.

Ale i kdyby to byla pravda, nelze popírat, že mezi Ukrajinou a Čínou existují silné vztahy, což ukazuje např. fakt, že čínská letecká firma AVIC roku 2016 podepsala se společností Antonov smlouvu o obnovení výroby obrovského transportního letounu
An-225 Mrija.


Vzhledem ke zdroji financování projektu Grom-2

by se tedy jevilo jako logické, že

jde vlastně o ukrajinskou verzi čínské střely pro saúdskou armádu.

Jednoznačný důkaz pro to samozřejmě neexistuje, pokud je to však pravda, znamenalo by to další z mnoha "drápků", kterými se Čína pozvolna "zachytává" ve východní Evropě a na Balkáně. Jistě není třeba zdůrazňovat, že tento proces vzbuzuje stále větší znepokojení v Rusku.

Ani Rusové ovšem v tomto směru nemají zdaleka čisté svědomí, jelikož střela Uran se zcela zjevně inspirovala známou americkou zbraní Harpoon.

 

V případě ukrajinské zbraně Neptun se ovšem vnucuje otázka, na jaké úrovni je její elektronika, jelikož protilodní a protizemní rakety s plochou dráhou letu vyžadují mj. senzory pro přesné navádění či radarové výškoměry pro let nízko nad hladinou nebo nad zemí, avšak Ukrajina s těmito prvky mnoho zkušeností nemá.

Že by se i tady projevila tichá spolupráce s "Říší středu"?

Spekulace o ohrožení Moskvy jsou jistě přehnané, ovšem
kancelář Luč (od níž pochází i střela Neptun) a firma Južnoje už připravují též další zbraň, u níž by to mohlo být jinak.

Pracují totiž na střele s plochou dráhou letu Koršun,

u níž se opět (zjevně kvůli vývozu) uvádí dostřel "jen" 280 km, avšak její vzhled a rozměry naznačují, že může patřit do téže kategorie, jako americký Tomahawk či ruský Kalibr, jejichž dolet činí okolo 2500 km. Kyjev by tak mohl získat systém schopný udeřit ve strategické hloubce nepřítele.

Kdo by tím nepřítelem s největší pravděpodobností byl,

jistě není třeba vysvětlovat.

 

Koršun se stále nachází ve vývoji, jenže už sama existence takového projektu přivodila nejedno zdvižené obočí. A jak již bylo naznačeno výše, ukrajinský vývoj raketových zbraní se samozřejmě musí chápat v širším kontextu mezinárodní scény,

na které je konflikt Ruska a Ukrajiny (přestože je to paradoxní a trochu cynické tvrzení) jen marginální téma.
 

 

 

4. Geopolitické "přetlačování" mezi Ruskem a Čínou

a zároveň mocenský boj mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Íránem.


Angažmá Číny a Saúdské Arábie totiž napovídá, že může jít o malý dílek ve složité skládačce, kterou představuje
geopolitické "přetlačování" mezi Ruskem a Čínou a zároveň mocenský boj mezi velkými islámskými zeměmi (zejména Saúdskou Arábií, Tureckem a Íránem).

Čína totiž hledá cesty pro expanzi svého vlivu do Střední Asie

a o totéž se snaží muslimské státy,

kdežto moc Moskvy v tomto regionu zcela evidentně slábne.

Peking ovšem hledí ještě dále, protože jeho
vize "Nové hedvábné stezky" směřuje k propojení Číny s Evropou. Mluví se především o vybudování infrastruktury pro transfery zboží, služeb a kapitálu, ovšem v pozadí samozřejmě pracují i vojenské motivy.

 

Čína potichu sonduje, kde by si mohla eventuálně vybudovat i vojenské základny, oficiálně pochopitelně proto, aby pro ono ekonomické partnerství byla zajištěna bezpečnost. Každopádně lze dobře sledovat, jak si ČLR nenápadně vytváří pozice ve východní a jihovýchodní Evropě.

Skrze tuto optiku tudíž dává perfektní smysl i účast čínského průmyslu na brněnském veletrhu obranné techniky IDET 2015, velice intenzivní snahy čínských zbrojovek
nabízet své výrobky balkánským zemím či dodávky vojenské techniky do Běloruska. To provozuje čínské obrněné automobily a (čímž se opět vracíme k raketám) na bázi čínských technologií vyvinulo vyspělý raketový komplex Polonez s dosahem až 280 km.

Americký analytik Douglas Alan Cohn ve své publikaci World War 4 předkládá scénář, podle něhož

dojde ke střetnutí snah Moskvy ovlivňovat "blízké zahraničí"

a snah Pekingu rozšiřovat svůj vliv v okolí Černého moře.

Cohnova předpověď, že to způsobí válku o Balkán, může sice být hodně přehnaná, jenže euro-asijská iniciativa ze strany Číny je nepochybným faktem.

Chudá a slabá Ukrajina,

v níž navíc narůstá pocit, že ji Západ takřka "zradil a opustil",

by se mohla docela dobře začít měnit v další "klientský stát" Pekingu.

 

 

- Co k tomu dodat?

Saúdští sáláfisté (wahhábisté stojící za Islámským státem) v propojení se zkorumpovanou nacionalisticko-banderovskou Ukrajinou?

Jistým způsobem to dává smysl, ale poněkud děsivý.

Znovu se ukazuje, že nepromyšlené "naskakování Evropy" na US zájmy na Ukrajině (sloužící ve své "US podobě" pouze k oslabení "odvěkého rivala" Ruska) při vynechání smyslu pro realitu (tedy evropskými diplomaty až příliš snadné opuštění myšlenky předčasných voleb, po krizi způsobené uspěchaným jednáním EU a následným Janukovyčovým ekonomickým odmítnutím návrhu EU na vystoupení z ruské celní unie) vede pouze k nedobrým výsledkům.

Rozbité Ukrajině může pomoci pouze Rusko, ovšem příkopy byly za US a EU pomoci hluboce vykopány, aby tomu bylo zabráněno. Při následujícím "vakuu zájmu" západu logicky tyto oblasti zaplní zájem jiných, kteří dokáží tamní výrobní kapacity využít, a příliš se netrápí tím, kam vyrobené zbraně budou směřovat (vyzbrojí islámské státy, ropné země zálivu, na úkor - i obchodních, nejen bezpečnostních - zájmů Evropy).

Proměna "bipolárního světa" minulého století (studené války západu a sovětského bloku), přes unipolární dominanci USA po konci studené války v 90.letech a v prvním desetiletí 21.století, tak pomalu směřuje v multipolární svět příštích dekád, kdy nová ekonomická i vojenská centra moci vystaví účet "záměrnému budování chaosu", na kterém se podíleli US neokons (Bushova éra 2003 - 2008), ve snaze uchovat si svoji světovou dominanci.

Jak řekl Kissinger ve své kritice válek US neokons v Iráku, Libyi a Sýrii:"Není důležité, jak války začínají (jak směle se do nich generálové pouštějí), ale jak končí, jak pro západ dopadají (US válka "proti teroru" stála US poplatníky asi 5bil usd, domácí infrastruktura skrývá asi 2bil usd dalšího skrytého zadlužení).

 

Globalizace, dluhy a přirozené oslabení ekonomické moci a tím i vlivu USA po těch imperiálních válkách "prý proti teroru", a vůči této politice USA až příliš "slouhovské" chování Evropy, ovládané navíc byrokratickým "molochem" Bruselu, tak dávají šanci mnohým zemím, které západ dříve pokládal za rozvojové.

Analýzy ekonomického pokroku do r.2050 naznačují, že Evropa může být v polovině 21.století ekonomicky stále méně významnou zemí, navíc (podle mě záměrně) poničenou významnou muslimskou migrací, podporovanou skrytě finančními elitami západu (USA, Británie, Francie), s výmluvou na "klimatické vlivy" západního průmyslu (chystaná tzv. klimatická migrace).

 

 

---------

 

Doplňující odkaz:

 

Wikipedie: Střední Asie

je geograficky nejednoznačně definovaná oblast v Asii.

Cestovatel Nikolaj Michajlovič Prževalskij uvádí pojmy Střední a Centrální Asie.

Podle něj Střední Asie zahrnuje dnešní Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán, jih Kazachstánu, východní Turkestán (část dnešní ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v Číně) a západní část Tibetu.

Pod Centrální Asii řadí část dnešního Kazachstánu, Burjatsko, Mongolsko, čínské Vnitřní Mongolsko a východní Tibet.

V současnosti je dohoda o vymezení Střední Asie jednodušší a vychází z definice Velké sovětské encyklopedie z roku 1975 (Střední Asie je území zahrnující bývalou Uzbeckou SSR, Kirgizskou SSR, Tádžickou SSR a Turkmenskou SSR).

Dnes sem tedy patří zcela jistě všechny „středoasijské“ republiky bývalého Sovětského svazu: pouštní Turkmenistán, hornatý Kyrgyzstán, historickými památkami nejbohatší Uzbekistán a velehorský Tádžikistán.

V případě Kazachstánu je situace trochu složitější – do Střední Asie se zahrnuje pouze jeho jižní část.

Někdy bývá do této oblasti zahrnován ještě Afghánistán a Sin-ťiang.

Kulturní vymezení Střední Asie

je například podle definice UNESCO širší – má se jednat o oblast, kde je u místních národů patrná jejich historicko-kulturní sounáležitost. Podle UNESCO patří do Střední Asie Mongolsko (Vnitřní i Vnější), Sin-ťiang, středoasijské republiky bývalého Sovětského svazu, východní Írán, severní Afghánistán a severozápadní Indie.

--

Pozn.: Vazby Číny a Pákistánu (od války Pákistánu s Indií) jsem probíral na blozích č.5 a 6, jsou nemalé.

Např. když Saúdská Arábie žádala Pákistán o vojenskou pomoc ve válce v Jemenu - proxy válce proti Íránu - tak Pákistánu nabídla 10 mld usd investic.

Byla to ovšem Čína, kdo díky vazbám zemí BRICS (a současně jistému spojujícímu nepřátelství ze strany USA jak vůči Rusku, tak vůči Číně) a svým historickým vazbám na Pákistán a novou strategii "investic" Hedvábné stezky, nabídnul Pákistánu příslib 50mld usd investic (viz i Himálájská "dálnice" aneb osmý div světa), a Pákistán nabídku Saúdů s díky odmítl, což značně zkomplikovalo postup Rijádu v Jemenu.

 

 

--------

 

 

Volně související odkazy:

 

Maďarsko nebude měnit svůj současný (negativní) postoj k Ukrajině,

řekl Péter Szijjártó, maďarský ministr zahraničních věcí.

ZDE a zde

12. února 2018

"Maďarsko se nevzdá své současné politiky s ohledem na ukrajinský školský zákon," řekl ministr zahraničních věcí a obchodu Péter Szijjártó na tiskové konferenci v Budapešti.

"Pokud by se Maďarsko zbavilo možnosti veta v mezinárodních organizacích, pak by se vzdalo jediného nástroje, s jehož pomocí může chránit Zakarpatské Maďary a přinutit Ukrajinu, aby se chovala podle mezinárodních předpisů," zdůraznil ministr.

NATO plánovalo uspořádat schůzku ministrů obrany NATO-Ukrajina ve dnech 14.-15. února,
kterou Maďarsko vetovalo a generální tajemník aliance potom informoval členské státy, že zasedání se nebude konat.

"I když se snaží vyvíjet tlak na Maďarsko, aby neuplatňovalo své právo veta, Maďarsko odolalo těmto snahám, protože je povinností maďarské zahraniční politiky chránit Maďary bez ohledu na to, kde žijí," vysvětlil ministr zahraničí.

Podle Pétera Szijjárta to není dvoustranná otázka jenom mezi Maďarskem a Ukrajinou vzhledem k tomu, že
Ukrajina rovněž nedodržuje mezinárodní závazky a porušuje zákony a základní mezinárodní práva.

"Každá země, která pracuje v úzké spolupráci s NATO, se zavazuje plnit program a v rámci této dohody se Ukrajina zavázala respektovat práva menšin. Pokud je Ukrajina vážně připravena k užší spolupráci s NATO a Evropskou unií, musí plnit jejich zákony," zdůraznil maďarský ministr.

Maďarsko není tím, kdo potřebuje měnit situaci, protože "jsme ji nespustili", může to změnit pouze strana, která je zodpovědná za to, že nastala, a to je Ukrajina, zdůraznil Szijjártó.

"Aby Maďarsko zrušilo své veto, musí Ukrajina v souladu s očekáváním Benátské komise a Evropské unie upustit od začátku provádění zákona, dokud nedosáhne dohody o všech podrobnostech právních předpisů s národnostními menšinami, včetně maďarské menšiny," řekl.

 

“Hungary will not give up its current policy with regard to the Ukrainian Education Act without legal guarantees”, Minister of Foreign Affairs and Trade Péter Szijjártó said at a press conference in Budapest on Monday.

“NATO planned to hold a meeting of NATO-Ukraine defence ministers on 14-15 February, which Hungary has vetoed, and accordingly the Alliance’s Secretary General has informed member states that the session of the meeting will not be held”, Mr. Szijjártó told the press.

 

 

Maďarská vláda přitvrzuje vůči nevládním organizacím

Echo24, 14. 2. 2018

Maďarská vláda poslala do parlamentu návrh zákona, který
by ministrovi vnitra umožnil zakázat nevládní organizace podporující migraci s odůvodněním, že představují ohrožení národní bezpečnosti. Předloha také počítá s pětadvaceti procentním zdaněním zahraničních darů nevládním organizacím, podporujícím migraci.

Cílem je podle vlády odradit od nelegální migrace, která podle ní podkopává stabilitu v Evropě.

Mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International návrh odsoudila jako existenční hrozbu pro nevládní organizace a neopodstatněný útok na občanskou společnost.

Zákon, předložený zákonodárcům v úterý večer, je klíčovou součástí protiimigrační kampaně vlády premiéra Viktora Orbána, zaměřené proti sedmaosmdesátiletému americkému finančníkovi a filantropovi maďarského původu Georgeovi Sorosovi, snažícímu se
posilovat liberální hodnoty a otevřené hranice ve východní Evropě, poznamenala agentura Reuters.

Zároveň dodala, že Maďarsko a Polsko vedou nacionalistické vlády, které se dostaly do konfliktu s vedením Evropské unie v Bruselu kvůli autoritářskému směřování, odchylujícímu se od evropských norem demokracie a právního státu.

Ale Orbanovo poselství, které hlásá
konzervativní křesťanské názory a odmítá multikulturalismus, má příznivou odezvu u voličů. Očekává se, že Orbánova strana Fidesz si v parlamentních volbách plánovaných na 8. dubna zajistí třetí období u moci.

--

Evropská komise loni v létě spustila proti Budapešti řízení kvůli zákonu, který zpřísňuje kontrolu úřadů nad nevládními organizacemi podporovanými z ciziny. Organizace s ročním příspěvkem ze zahraničí nejméně 7,2 milionu forintů (asi 580.000 Kč) se mají registrovat a informovat o svém financování pod hrozbou vysokých pokut a zákazu působení.

Musejí se též označovat za „organizace využívající zahraniční financování“.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

MAĎARSKO ODMÍTÁ GLOBÁLNÍ PAKT O MIGRACI,

POKUD OSN NEZOHLEDNÍ JEHO ZÁSADNÍ POSTOJE.

4. 2. 2018

hlavní zdroj Politico: zde

10. 2. aktualizace - viz volné odkazy, vztah Izraele a Libanonu od r.2006, útok v Sýrii.

 

8. 2. aktualizace - k úmrtí Roberta Parry († 2018) uvádím obsáhlý článek, popisující jeho boj za pravdivou žurnalistiku v epochách několika US prezidentů, počínaje R. Reaganem, konče G. W. Bushem jr., B. Obamou a D. Trumpem.

Tento boj měl i své ztráty (sebevražda kolegy) a měl i své historické okolnosti - vznik internetu, který dovolil - při používání pravidel poctivé žurnalistiky - ubránit se cenzuře. Článek popisuje hlavní aféry, nucenou proměnu v nezávislého žurnalistu, strach o uživení rodiny i nehynoucí zápas o pravdu v dnešním složitém světě "selektivních" hlavních médií a útočných propagandistických think-tanků.

Hluboce vám doporučuji přečíst si ten článek, popisující mocný zápas o pravdu.

 

 

 

 

Hungary may leave UN migration talks, says foreign minister.

UN pact’s ‘pro-migration’ stance goes against Hungary’s security interests,

according to Péter Szijjártó.

 

Budapešť - Maďarsko by mohlo již velmi brzy zahájit proces odchodu z jednání OSN o globálním paktu o migraci. Dojde k tomu, pokud toto ujednání neudělá "pozitivní posun vůči maďarskému postoji", varoval šéf maďarské diplomacie Péter Szijjártó.

 

Stropnický jednal se svým maďarským protějškem Péterem Szijjártem (zde).

Visegrádská skupina (V4) by měla předkládat vlastní řešení problémů EU, řekl český ministr zahraničí v demisi Martin Stropnický (ANO) po jednání se svým maďarským protějškem Péterem Szijjártem. Informovala o tom ČTK.

Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko by neměly podle něho společně mluvit pouze o tom, co odmítají, ale také přicházet s vlastními návrhy. Spolupráci V4 oba šéfové diplomacie ocenili. Szijjártó dodal, že Budapešť si cení české pomoci při zvládnutí migrace. Znovu také odmítl globální pakt o migraci, který připravuje OSN.

Ministři v Černínském paláci mluvili o potřebě zemí Visegrádu důrazně prosazovat v EU společné pozice. "A to nejen tím, že budeme říkat, co všechno odmítáme, ale především tím, že budeme předkládat vlastní konsenzuální návrhy, jak problémy, kterých v Unii není málo, řešit," řekl šéf české diplomacie.

"To se týká i onoho pověstného Dublinu IV," zmínil Stropnický připravovanou reformu migrační politiky EU.

 

 

Budapešť svůj odpor k migraci vyjádřila také v souvislosti s přípravami globálního paktu o migraci, kterým se zabývá OSN.

"Tento balíček OSN popisuje migraci jako něco dobrého a blahodárného
a jako nezastavitelný proces."

"My na to máme jiný pohled, podle nás je migrace nebezpečná, musíme se jí bránit," uvedl dnes Szijjártó. Dodal, že Stropnického o tomto postoji Maďarska informoval. Pokud OSN na začátku března předloží návrh, který nebude v souladu s maďarským pohledem, země se debat dál nebude účastnit, doplnil Szijjártó. Z jednání o paktu o migraci již před měsícem vystoupily Spojené státy (odmítly i související Pařížskou klimatickou dohodu z r.2015).

Stropnický a Szijjártó po společném jednání pochválili ekonomické vztahy obou zemí. Stropnický vidí další možnosti pro spolupráci například ve zbrojním průmyslu. Maďarský ministr zahraničí byl prvním protějškem, kterého Stropnický oficiálně přivítal v Černínském paláci od svého jmenování do funkce.

 

-----

 

Při vší úctě k panu "ministrovi zahraničí ČR v demisi", pořád mi nějak není jasné, jak se staví ČR k tomu globálnímu paktu o migraci?

Postoj Maďarska je v tomto příkladně nevyhýbavý.

K problematice "klimatické migrace" připravuji v únoru hlubší úvahu (OSN a EU odhadují, že bude třeba vysídlit až 100mil lidí do r.2030, zde, viz také poslední blog v komentářích 2017 druhá část, kde jsou z tohoto textu EU parlamentu zásadní citace).

 

Zůstaňte příznivě naladěni i v složitém roce 2018.

Pavel Sedlák

 

 

-------

 

Související odkaz - Politico, viz i hlavní odkaz výš:

Formal negotiations on the U.N.’s non-binding New York Declaration — the 2016 political declaration whereby the 193-member U.N. General Assembly agreed to spend two years negotiating a pact on safe and regular migration — are due to begin this month, with the aim of adopting the final package by the end of 2018.

“If there is no shift in a positive direction toward Hungary’s standpoint in the first draft of the U.N.’s migration package, Hungary’s exit process from the series of negotiations will be launched,” the foreign minister said at a press conference Wednesday.

“In Hungary’s opinion …
migration is not a positive process and is not unstoppable, but instead represents a major security risk and can be stopped,” the minister added.

 

 

/ * Až budete plánovat letošní dovolenou, můžete výběrem místa a útratou podpořit ty země, které svými zásadovými postoji chrání i naše zájmy, Budapešť i Balaton jsou fajn. /

 

 

--------

 

 

Volně související (aktuální) odkazy:

 

The Nation: Rather Than Russia, America Should Fear Itself

Like the Soviet Union, it is now defined by surveillance, militarism, and shadow government.

By William J. Astore, June 6, 2017
 

Whatever Trump campaign officials, Russian oligarchs, or Vladimir Putin himself did or didn’t do, America’s Soviet problem is all around us: a creeping (and creepy) version of authoritarianism that anyone who lived through the Cold War years should recognize.

It involves an erosion of democratic values; the ever-expanding powers exercised by a national security state operating as a shadow government and defined by militarism, surveillance, secrecy, prisons, and other structures of dominance and control; ever-widening gaps between the richest few and the impoverished many; and, of course, ever more weapons, along with ever more wars.

That’s a real red scare, America, and it’s right here in the homeland.

 

US publicista listu The Nation píše:

Amerika by se neměla bát současného Ruska, ale spíš sama sebe. Spojené státy jsou dnes - stejně jako Sovětský svaz kdysi - definovány dohledem, militarismem a stínovou vládou.

 

Víc třeba i zde.

 

 

 

4. 1. 2018 - Liberální reformy a finanční pyramidy přiměly Iránce k protestům.

V následujících dvou textech analyzují jejich autoři – dopisovatel deníku Komsomolská pravda I. Šamir a reportérky "RT" A. Ivanová a A. Musatkinová – události v největší islámské zemi, v Iránu, které se během posledních dní vyhrotily.

Jde o docela zajímavý pohled "z druhého břehu", čtěte sami...



Podle I. Šamira ...
nyní protestují obyčejní lidé kvůli zcela prozaickým příčinám – vysoké nezaměstnanosti, pozdnímu vyplácení výplat a strmému růstu cen.

Nechápou, proč se jim žije těžce, když se k moci dostaly liberální síly pod vedením prezidenta Rouhaniho, které slibovaly, že se domluví se Západem a ulehčí život prostých lidí.

Se Západem se sice načas domluvily, některé sankce byly sňaty a začala se prodávat ropa, ale…

Liberálové začali provádět liberální reformy, leč ku prospěchu bohatých.

Vláda sice začala stíhat nelegální banky, které poskytovaly lichvářský úvěr, ale do země pronikly i "MMM" fondy neboli finanční pyramidy, které mnoho lidí ožebračily, pokud je ovšem jako v jiných zemích nepřinutily spáchat sebevraždu.
 

K vnějším příčinám krize

patří mj. nástup Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA, který obnovil proces sankcí.

Irán také nesl břemeno syrské války, kterou prakticky ukončily až ruské vojenské síly, ale výdaje Iránu se nezmenšily, neboť podporuje také spojenecké síly v Iráku, Jemenu, Libanonu i Gaze.

Podporuje také finančně Kurdy, které se snaží mobilizovat Američané. Sousedí s Afghánistánem, odkud prchají běženci a teče proud heroinu.

 

Irán čelí nepřátelské klice Saudské Arábie, Izraele a USA.

Prezident Trump na své stránce Twitteru už vyzval k nedotknutelnosti těchto "demonstrantů" a vyjádřil naději, že iránský "režim" padne (zákonnou vládu, která neplní vůli Washingtonu, nazve vždy "režimem", a pokusy o převrat potom jeho "změnou".)

Na messengeru Telegram začal vysílat
kanál, řízený snad Saudskou Arábií nebo CIA z Langley, který vyzýval demonstranty, aby útočili na policii.

Navíc prostě a jednoduše vysvětloval, jak vyrobit "Molotovovův koktejl" a jak vůbec bojovat s "režimem". Na základě požadavků úřadů majitel Telegramu uzavřel tento kanál.


Semknutost íránského národa narušuje to, že
bohatí bohatnou a podezření z korupce vycházejí nejen od liberálů, ale i bývalého prezidenta Mahmuda Ahmadínežáda.

 

 

Irán se nachází ve složité situaci.

Saudové neskrývají, že by nebylo špatné ho dobýt (*prosazují "arabskou verzi" islámu).

Izrael tlačí Američany k možnosti využít situaci, aby zbavili Hamas, Hizballah a Palestince podpory (* je tu i ekonomický profit z nových nalezišť plynu v Izraeli, kde Írán konkuruje, obsáhle viz blog 2017 část druhá, asi třetí text shora).

Trump vidí v Teheránu hlavní překážku pro realizaci svého plánu "likvidace palestinského problému" (skvělá analýza v češtině od profesora z Oxfordu ZDE).

/* A turecký prezident hraje svou hru na obě strany - k USA i Rusku - s vlastním cílem obnovit slávu "velkého Turecka" aneb osmanské říše; svazky se Saúdy proti Sýrii narušilo krátce pouze ruské ekonomické embargo po sestřelu ruské stíhačky; dnes hra pokračuje, viz jeho nové prohlášení, že Assada považuje za teroristu ZDE, a nové vztahy s USA ZDE, související postoje USA a Izraele zde. /
 

Iránská vláda už dříve oznamovala, že za organizací masových protestů mohou stát radikálové i západní tajné služby.

... I reportérky RT referují o
odpojení kanálu Telegram s odůvodněním, že poskytoval účastníkům demonstrací možnost sdělovat si údaje o předešlých akcích, výtržnostech a útocích na policisty. Uzavření má být dočasné.

Ministr, který o tom rozhodl, napsal na své stránce Twitter, že kolují nepravdivé pověsti o trvalém odpojení sociálních sítí, které mají vytvořit dojem sociální nespokojenosti a pesimismu, "násilí režimu na vlastních lidech".

 

Politoložka a expertka na Blízký východ K. Gevorjanovová vidí příčiny nepokojů především ve vysoké nezaměstnanosti, hlavně mezi mládeží. Akce nevnímá jako masové. Poukazuje na to, že masové byly provládní demonstrace.

střelba v městě Doruda v ní budí dojem vyprovokované akce. Zemřeli při ní dva lidé.

Druhý expert na Blízký východ, V. Sažin, považuje za málo pravděpodobné, že by nepokoje vedly ke změně režimu a revoluci. Jako jejich příčinu vnímá i
boj mezi dvěma politickými skupinamiliberálními reformátory v čele s prezidentem a konzervativci, lpícími na striktních islámských principech. Vzdělaná část obyvatelstva je podle jeho slov nespokojena s omezeními kladenými na ni pro-islámskými konzervativci. Tento boj pokračuje podle něj stále, ale ani on ho nevnímá jako důvod ke změně vlády.

 

 

Tereza Spencerová, 4. 1. 2018, PL - O Rusku, obchodu a sankcích.

Ano, Putin vyhraje, bude mít na pár let naprosto volnou ruku, aby pokračoval v nastoupeném trendu, a naši politologové a média se budou dost dlouho do uzoufání zabývat procenty, která získá či nezíská, a vyvozovat z toho kdesi cosi. A budou „z gauče“ skloňovat sem a tam otázky, které jste položil. Nejjednodušší odpovědi by se ale získali tím,
že by si člověk do toho Ruska prostě zajel a zkusil se tam porozhlédnout a bavit s lidmi. Spousta našich „axiomů“ by asi rychle padla.

Kdybych EU mohla radit, tak bych řekla něco jako: „Jděte už někam!“ Jaké „zavádění demokracie v Rusku“? Vždyť
je to jen „klacek“, jímž můžeme po Rusku mlátit, protože nehraje podle západních not. Pokud by hrálo, nikdo by se o to, zda tam mají nebo nemají
demokracii, vůbec nestaral. A co víc, jak vlastně chápat demokracii, když ani na Západě, třebas u nás nebo v USA, spousta lidí neuznává výsledky voleb jen proto, že nedopadly podle jejich představ?

„Rusko a demokracie“ je prostě jen vyčpělé téma pro oblíbené mlácení prázdné slámy.

Sankční politika Západu nejenže Rusko nijak nezlomila, ale přiblížila ho blíž Číně, což znamená, že jsme pod vedením našich vesměs přituplých politiků/ideologů pomohli vytvořit dvojblok, možná rovnou alianci dvou velkých a silných zemí, s nimiž si neumíme poradit.

Mezitím stabilně roste objem obchodu mezi Německem a Ruskem, bez ohledu na sankce, a Francie nově říká, že by nejradši vytvořila „páteřní“ ekonomické spojení s Čínou přes Moskvu. / *Francie - kuk zde. /

Celkový obchod mezi Ruskem a EU za první polovinu loňského roku meziročně vzrostl o 27%. Neměli bychom tedy radši začít mluvit o tom, zda jsou třeba lídři EU, Německo a Francie, ještě demokracie, nebo jestli už náhodou nezradily naše „evropské
hodnoty“?

 

SÝRIE, TURECKO A RUSKO

Rusko je očividně rozhodnuté během letoška uzavřít syrskou krizi způsobem, v němž budou kompromisně spokojení nejen Syřané, ale i Rusko, Turecko nebo Írán.

Pokud tedy mluvíte o „diplomatickém pokeru“, máte svým způsobem pravdu, ale „vtip“ je v tom, že
čím déle různí diplomaté odmítají různá řešení – a teď mluvím o Američanech, Saúdech, Katařanech i třebas Turcích – tím rychleji se mění situace na bojišti. A tím pádem se mění, nebo lépe zmenšuje, i předmět vyjednávání.

Třeba jen v předchozích dvou dnech syrská armáda se svými spojenci obsadila 50kilometrů čtverečních v provincii Idlíb u tureckých hranic.

To je oblast, kterou ovládají džihádisté a Turecko mělo pocit, že je to do budoucna jeho „válečná kořist“. A najednou se děje pravý opak a o „své“ území přichází – protože Sýrie chce své území zpátky! A Erdogan najednou pění, že je Asad „terorista“, který „zabil miliion lidí“…

 

/* A znovu bují zprávy o chemických útocích prý Assada, víc o tom zde:

"Pokud se ohlédneme na zjištění o chemických útocích v Sýrii do nedávné historie, tak zde je mnoho důvodů věřit, že tato obvinění jsou falešná a jsou publikována médii pro oklamání veřejnosti - pro přípravu nové vojenské agrese proti Sýrii."

The accusations follow a long-established pattern of officials making anonymous claims and then ratcheting up tensions and issuing calls for retaliatory action – while the media repeats the claims without the slightest amount of skepticism. The Washington Post article, for example, includes the following statement by an anonymous official: “If the international community does not take action now … we will see more chemical weapons use, not just by Syria but by non-state actors such as ISIS and beyond. And that use will spread to U.S. shores.”

Yet, based on a review of recent history, there is plenty of reason to believe that the story is false and is being broadcast to deceive the public in preparation for new military aggression. /


 

Analytička Tereza Spencerová pokračuje:

Potíž je v tom, že se Rusko s Tureckem podle všeho dohodlo na nějaké variantě řešení příhraničních oblastí, ale Damašek má jiný názor. A není to poprvé. Při důkladném pohledu na situaci totiž platí, že Sýrie je sice Rusku vděčná za záchranu, ale v žádném případě to neznamená, že je připravená stát se bezduchým vazalem. Takže ano, ještě se v Sýrii válčit bude, ale v zásadě už jen o poslední džihádistické kapsy a o Idlíb. Z hlediska celého státu jsou to už svým způsobem „zanedbatelné“ akce.

 

TRUMP, IZRAEL A JERUZALÉM

Osobně bych ale motivy Trumpova rozhodnutí o uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele nehledala v realitě Blízkého východu nebo v jeho snaze rozetnout gordický uzel, ale prostě jen v tom, že loni před volbami
mocné židovské lobby něco slíbil a teď to i splnil. Vždyť jen od casinového magnáta Sheldona Adelsona dostal na kampaň 25 milionů dolarů a odkládáním kauzy „Jeruzalém“ si fakt jen zadělával na střet s lobby.

Mimochodem, všiml jste si, že současně s tímto krokem ještě prosadil výrazné snížení daní pro nejbohatší „chudáky“ z jednoho procenta nejbohatších a zničehonic jeho popularita vyskočila na 46 procent, což je srovnatelné s Obamovou popularitou po prvním roce vládnutí?

Jak prosté, že?

 

 

Tereza Spencerová, 6. 2. 2018

Šéf Pentagonu: O chemických útocích v Sýrii nemáme důkazy, ale…

Zaručený zdroj z Idlíbu „jako na zavolanou“ oznámil chemický útok chlórem, který syrská armáda prý použila při dobývání letecké základny Abú Duhúr.
Syrská armáda základnu sice obsadila už o dva dny dříve, než mělo k útoku vůbec dojít, a tak by měla podle nabízeného příběhu logicky „zplynovávat“ sama sebe, ale západní mediální mainstream od té doby své čtenáře a diváky i tak znovu bombarduje titulky, podle nichž Bašár Asad zase „zplynovává svůj národ“. A podle očekávání to vše doplňuje pobouření, které se projevuje tu pohrůžkami americkým vojenským zásahem, ondy francouzskými „velkými slovy“ nebo nizozemskou analýzou, která chemický masakr v Ghútě z roku 2013, který byl podle všeho false flag operací turecké tajné služby, „vědecky“ připisuje… Asadovi.


Je příznačné, že Západ připouští, že neví, kdo spáchal chemický útok chlórem, k němuž mělo dojít ve Východní Ghútě, natož aby hleděl na podivnost kolem syrských vojáků ve vlastním chlórovém mraku v Abú Duhúru. Přesto šéf Pentagonu Jim Mattis před víkendem sebejistě vykreslil obraz syrského režimu, který zcela rutinérsky rozhazuje chemické bomby, kam se jen podívá, přičemž k už všudypřítomnému chlóru zničehonic přibyl i sarin. A ten je samozřejmě „červenou čarou“, po jejímž překročení USA samozřejmě zaútočí…

I když… Generál Mattis totiž současně připustil, že USA nemají o použití sarinu žádné důkazy. „Jsme ještě více znepokojeni možností použití sarinu, ale důkazy nemám,“ prohlásil. „Říkám jen, že jiné skupiny v terénu – neziskové organizace, bojovníci – říkají, že byl sarin použit, a tak hledáme důkazy.“ A podle CNN na adresu svých „otevřených“ zdrojů z YouTube či Twitteru k chemickým útokům zdůraznil: „Nemám žádné důkazy. Hledáme důkazy. Nemám důkazy věrohodné ani nedůvěryhodné.“ To velvyslankyně USA při OSN Nikki Haleyová naopak má za to, že „očividné důkazy pocházejí od desítek obětí“ z Východní Ghúty a že Asadův režim v posledních týdnech prý chemicky útočí skoro každý den. Nejnovějším v řadě má být chemický útok na strategickou baštu džihádu v idlíbském Sarakíbu, jehož pět obyvatel muselo být hospitalizováno, protože se „začalo dusit“.

Lze předpokládat, že veškeré „důkazy z otevřených zdrojů“ pocházejí buď rovnou od Al Kajdy, nebo alespoň od Bílých přileb, píárové „záchranářské“ organizace se sorosovskými kořeny, která je desítkami milionů dolarů ročně placena západními daňovými poplatníky a v syrské válce stojí právě po boku Al Kajdy.

 

 

 

Pravda o válce v Libyi aneb NATO a jeho zločiny

 - pohledem Libyjce žijícího v Česku, vynikající blog na iDNES z 3. 10. 2011.

Příběh této války a vůbec vzájemných vztahů lidí v Libyi začal už před mnoha roky. Je to přesně 100 let, kdy se Libye až do roku 1943 stala Italskou kolonií. Po druhé světové válce se bývalá Italská severní Afrika rozdělila na tři historické regiony - Kyrenaika, Tripolsko a Fezzán. První dva regiony byly pod správou Velké Británie a ten zbývající spravovala Francie. Na konci čtyřicátých let minulého století začaly rozsáhlé nepokoje a to byl důvod pro OSN, aby rozhodla o osamotnění Libye. V roce 1951 se spojením Kyrenaiky, Tripolska a Fezzánu stal nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království pod vládou krále Idrise I. z rodu Senussi, což byla politicko-náboženská dynastie v Libyi založená v Mekce roku 1837.

Hlavním městem v té době bylo město Benghází, což bylo také město, kde začaly demonstrace proti režimu Muammara Kaddáfiho v roce 2011. Právě toto město se nachází na severu Kyrenaiky, o kterou se král snažil dlouhou dobu a kterou také díky spojenectví s Velkou Británií získal. ... Jako vládce, který spolupracoval s Británií, Francií a USA, rozhodoval o správě v celé zemi. Zahraniční společnosti (hlavně ze západu) díky králi získávaly lukrativní zakázky na ropu, zemní plyn a jiné. V té době v Libyi nebyla žádná infrastruktura. Idris I. jako monarchista neposouval stát vpřed. Byla vysoká negramotnost, žádné lékařské vzdělání, vodovodní síť, ekonomický růst a další. Jako spojenec se západem tyto důležitosti přenechával mocnostem a vůbec nebral v potaz, že díky jeho počínání Libyjský lid pomalu ztrácí vlastní bohatství této země.

Právě z těchto důvodů v roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího, který nemohl souhlasit s tím, aby Libye spadla do rukou západu za spolupráce krále Idrise. Situace v Libyi se změnila vývojově k lepšímu. ...Po převratu se stalo hlavním městem město Tripolis - tedy bylo to takové přetahování se o moc. Kaddáfi se však zachoval stejně sobecky jako král a lidi, kteří v Bengházi podporovali Idrise, nechal vraždit, mučit a tak dále.

Po svržení krále zůstala jedna třetina Libyjců na straně krále

a dvě zbývající se přidaly ke Kaddáfimu.

Tyto informace jsou potvrzené literaturou, ale také lidmi, které jsem poznal. Nakonec jsem si to dal dohromady. Ta jedna třetina, která zůstala věrná Idrisovi, je právě ta třetina z Kyreneiky, a jaká náhoda, že právě tam se nachází Benghází - hlavní povstalecká bašta, která začala tuto válku.

 

Demonstrace, které vyvrcholily v tuto občanskou válku, mají své důvody právě v tom, že se zde po desetiletí lidé báli říct svůj názor nesouhlasu s režimem Kaddáfiho.

Není to dlouho, co jsem se s jedním Libyjcem z Benghází bavil. Když jsem se ho zeptal, kdo je těch 2,5 milionu Libyjců na straně Kaddáfiho, řekl mi: "Ammar, to on si je koupil."

Už podle této reakce mi bylo jasné, že v Libyi jsou dvě skupiny. Ta menší je právě ta z Benghází a proto potřebují NATO, aby jim pomáhalo zabíjet a čistit cestu.

Pro tuto organizaci spojených národů je to však pouze záminka a velká příležitost jak se dostat k moci a opět získat nadvládu nad tímto klíčovým územím severní Afriky, jako to bylo v minulosti. Fezzán pod správou Francie a ve zbytku operovala Velká Británie.

Muammar Kaddáfi není člověk, kterého bych obdivoval. Jsem si vědom toho, že je to diktátor, že mu nejde o celý lid Libye jak říká, protože kdyby ano - tato válka by nebyla. Uvědomuji si všechny jeho zápory, ale pokud mám být objektivní - je zde i mnoho pozitivních věcí.

 

Libye v těchto letech začala usilovat o pozici hlavní regionální mocnosti v Africe.

Byly znárodněny zahraniční ropné společnosti, ze země byly vykázány jednotky Britů a Američanů. Kaddáfiho Libye tak začala podporovat povstalecké skupiny v Africe, zvyšovala tak tlak na osvobození celé Afriky od zahraničních mocností. Muammar Kaddáfi jako diktátor a lídr Libye podporoval jednu dobu i teroristy, podílel se na výcviku agentů, kteří prováděli útoky v Evropě.

Je to nekonvenční způsob, jakým se arabské země brání proti kolonizaci jejich území.

Na mnoha záznamech například z Alžíru z února roku 1988 Kaddáfi mluví k Africkým zemím, kde popisuje dobu, která má přijít.

Mluví o tom, kdy se USA spojí s Evropou, Israelí a začnou okupovat arabský svět, proto Kaddáfi podporoval všechny organizace, které by jakkoliv tuto hrozbu mohly zastavit. Marně.

 

V roce 1991 dva libyjští tajní agenti byli obviněni Spojeným královstvím a USA z účasti na explozi dopravního letadla letu Pan Am 103 u Lockerbie. Rada bezpečnosti OSN vyvíjela nátlak, aby Libye spolupracovala s vyšetřovateli letů UTA 772 a Pan Am 103, zaplatila odškodné rodinám obětí a zastavila veškerou podporu terorismu. Libye však odmítla. Rada bezpečnosti OSN tak uvalila sankce proti Libyi. Dovolím si poznamenat, že Kaddáfi nikdy nepřijal zodpovědnost za tento útok - považoval to jako za spiknutí mít důvod být proti Libyi agresivní.

V roce 2000 začala Libye dramaticky měnit jejich politické vztahy vůči západu.

V roce 2003 se Kaddáfi rozhodl zastavit program na výrobu zbraní hromadného ničení a zaplatil částku 3 miliardy euro na odškodnění rodin obětí z útoku u Lockerbie. Tento krok západ přivítal jako možnost k znovuobnovení vztahů s Libyí a zařadil je tak do mezinárodních společenstev.

Od roku 2003 Libye začala usilovat o normalizaci vztahů s EU a USA.

V roce 2004 prezident George W. Bush ukončil hospodářské sankce vůči Libyi a současně s ní navázal mezinárodní styky. V lednu 2004 se konala první oficiální návštěva Libye, a to delegací amerického Kongresu.

Muammar Kaddáfi změnil svůj postoj vůči životu a vůbec vůči světu.

 

Kaddáfiho zelená barva je symbolem pro vytvoření domova v Africe.

Šlo o transformaci pouště na zeleň, vytvořit tak nový svět ve kterém nebude hlad. Svému otci slíbil, že jednou nakrmí celou Afriku, i když v té době trpěl sám hlady.

Napsal svou Zelenou knihu, která ukazuje jak by měl být veden život. Například podle této knihy každá rodina v Libyi ze zákona vlastní svůj domov, neboť pro rodinu je domov základem.

Usiloval o spojení celé Afriky.

 

V roce 2009 se Kaddáfi setkává s Obamou, Sarkozym, Berlusconim a dalšími.

Mluví o arabském světě a o sjednocení Afriky.

Jak víme, nepovedlo se mu to, neboť velmoci jako USA nebo EU ví,

že by to bylo proti jejich zájmům.

Osamostatnění Afriky by znamenalo ekonomický pád celého světa. Nadále právě na těchto územích jsou tak moc důležité plyn a ropa.

EU a USA dluží Libyi obrovské stamiliardové částky(€) za ropu. Libye požadovala vrátit do roku 2012 požadovanou sumu, nebo přestane dodávat ropu a plyn. Udělejme si sami obrázek o tom, co by to znamenalo pro celý svět v době, kdy je už tak krize v státech EU či USA.

Začala tedy ilegální válka proti Libyi.

 

V Benghází se začala formovat povstalecká bašta, která už od začátku mávala tou "novou" vlajkou (jakoby na to čekali celou dobu), tisíce lidí vyšlo do ulic s tím, že protestují proti režimu, který jim nevyhovoval. Na to by měl mít každý právo. Viděli jsme davy lidí, kteří protestovali proti zákonům stejně, jako se protestuje po celém světě.

Tyto protesty však začali zneužívat vnuci a synové těch, kteří před půl stoletím ztratili "svou" Libyi a proto nemohla nastat lepší situace - díky které by mohli získat zem, která podle nich patří pod vládu Senussi.

 

Jaká náhoda, že syn libyjského korunního prince Hasana as-Senussiho - tedy Muhammad as-Senussi (prasynovec krále Idrise I.) - emigroval v roce 1988 do Velké Británie, kde získal vzdělání, a v roce 2011 veřejně promluvil na podporu protestujících. Vyjádřil svou soustrast s hrdiny, kteří padli pod Kaddáfiho silami a vyzval mezinárodní společenství k okamžitému zastavení zvěrstev, kterých se údajně Kaddáfi dopouštěl při demonstracích, které vypukly v roce 2011.

Nadále 24. února 2011 (měsíc před bombardováním Libye) poskytl rozhovor televizi Al-Jazeera, ve kterém vyzval mezinárodní společenství, aby podpořilo odstavení Kaddáfího od moci a pomohlo tak zastavit stávající masakr.

Odmítl slova o občanské válce prohlášením: "Libyjský lid a národ dokázaly, že stojí pospolu". Muhammad as-Senussi nemluvil o všech Libyjcích, ale o těch, kteří jsou na jeho straně.

Kaddáfiho vojáci použili hrubé síly proti demonstrantům - budoucím rebelům,

kteří úmyslně vytvářeli nepokoje tím,

že napadali občany věrné plukovníku Kaddáfimu.

Právě to byl důvod proč armáda byla do Benghází povolána a právě na to čekaly západní mocnosti, které s tímto krokem už dávno počítaly.

Kampaň mohla začít.

Ilegální válka v Libyi pod režií západního světa za účasti Libyjských Senussistů, agentů z Al-Kaídy, žoldáků z ostatních arabských zemí a v neposlední řadě USA a NATO.

Ze začátku USA bombardovalo Tripolis, kde zasáhla všemožné důležité cíle, jako zásoby zbraní, komunikační zařízení a jiné. Zavedli bezletovou zónu a NATO začalo kontrolovat celé území Libye. Od Benghází až po Tripolis je to přes tisíc kilometrů. Viz obrázek >zde<.

Tato operace funguje tak, že rebelové jezdí od města k městu a kontrolují každý kout. Neexistuje, aby jste vůbec řekl jméno Muammar Kaddáfi nebo snad vyslovil svůj názor že stojíte na jeho straně, protože zcela jistě příjdete o svůj život. Ženy jsou pak znásilňovány. V momentě, kdy rebelové narazí na odpor, přichází na scénu NATO, které nekontrolovatelně bombarduje místo odporu. Proto Libyjci přezdívají tyto rebely krysami, neboť se vždy schovají, nechají si vyčistit cestu, a pak se sběhnou ke své kořisti. Takto to pokračuje celé měsíce.

Kdo je na straně Senussi - nemá se čeho bát, v opačném případě to však nefunguje. Ze začátku války všichni neměli takové informace, aby věděli co se vlastně děje, ale už od června se lidé v Tripolisu začali bát, vyšli do ulic demonstrovat za Kaddáfiho zelenou Libyi. Vypadalo to následovně - video >zde<. 1,5 milionu Libyjců podporující Kaddáfiho v den, kdy protestovali proti NATO v Tripolisu na Zeleném náměstí.

Překlad toho, co Kaddáfi říká na videu >zde<.

    

     1,5 milionu Libyjců podporující Kaddáfiho, July 1 2011, kdy protestovali proti NATO v Tripolisu na Zeleném náměstí.

"Dnes je historický den, vyzývá Sarkozyho, Camerona a Obamu, aby si zapnuli televizi a sledovali davy, a potom zjistí, že žijí v iluzích, protože vstoupili do války, kterou nikdy nevyhrají.

Jestli budou pokračovat v bombardování našich domů, můžeme udělat to stejné v Evropě, která je blízko - ...nepouštějme se do toho a sledujme davy, ženy a děti. Nejsou zde, protože jsem jim to přikázal, jsou zde ze svobodné vůle.

V této válce nečelíte mně, čelíte těmto lidem. Já nejsem nic, jestliže chcete mír s Libyjci, je to na davech. Jestliže chcete cokoliv, vyjednávejte s davy. Tento režim není Kaddáfího režim, je to režim Libyjců.

Dokonce i když se mnoho zaleklo, zradilo a uteklo, Libyjci přetrvají, a za každého zbabělce se objeví hrdina. Jestliže demokracie znamená bombardovat civilisty, nechceme takovou demokracii. Socialistická Jamahyria zvítězí, skutečná demokracie, která slouží lidu.

Radím vám zastavit bombardování, a přestat být žoldáky pro nějaké rebely. Libyjci se vyjádřili, pochodovali, jejich kmeny daly jasně najevo, že budoucnost patří Libyjcům, ropa patří Libyjcům, Libye je naše.

Žijete v přeludech, skupina zrádců vás přesvědčila, že Libyi je snadné dostat, najali jste žoldáky, propaganda, psychologická válka, nic z toho vám nepomohlo k jakémukoliv postupu pozemních operací.

Zapněte si TV a sledujte nejdelší Libyjskou vlajku, 4.5km, já jsem tuto vlajku neobjednal, lidé ji vytvořili a složili se na ni. Rebelové se nijak neliší od těch, kteří Libyi zradili během italské invaze. Libyjci pochodují neozbrojení po milionech, aby osvobodili regiony pod kontrolou rebelů.

Vy, občané Libye, jste jediní, kdo můžete tuto válku dovést k vítězství. Jestliže budou chtít vyjednávat, uvítáme to, jinak ale nepovolíme a oni naprosto prohrají, bez ohledu na to, jak mnoho zbraní jim NATO shodí vrtulníky. Nezradíme svou minulost a minulost našich dětí a také jejich budoucnost. Sláva patří vám, stateční Libyjci, budeme bojovat dále."

 

Dnes už je to minulost, teroristi z NATO a USA dosáhli svého cíle. Momentálně bombardují Baní Walid, Syrtu a další - umírají civilisté, kteří nechtějí přijmout novou, monarchistickou Libyi, kterou bude Evropa využívat spolu s USA pro své ekonomické zájmy. Bombardováním civilních území je psychickým terorem pro Libyjce, kteří brání své domovy zbraněmi, které jim zbyly.

O dalších faktech v této válce vás budu informovat v dalších článcích.


 

 

 

 

 

US aféra využívání FBI proti politickým oponentům ve volbách i po nich.

 

 

Carter Page: FBI 'shredded' Constitution by eavesdropping on me

ABCNews, By Matthew Mosk, Feb 6, 2018

Carter Page byl poradcem Donalda Trumpa v době jeho kandidatury na prezidenta USA (zde).

Foto: Reuters/Sergei Karpukhin.

 

Carter Page, the Trump campaign volunteer who was monitored by the FBI after his visits to Moscow, said he expects to be vindicated as more information about his case is released.

“What I’ve seen thus far is just complete ridiculousness,” Page told George Stephanopoulos on ABC News’ Good Morning America on Tuesday.

The memo, drafted by House Intelligence Committee Chairman Devin Nunes, said the FBI relied too heavily on the so-called “dossier” – an uncorroborated report funded in part by Democrats compiled by a former British spy -- to gain court approval in October 2016 to monitor Page.

That represented a “troubling breakdown” in the process established to protect Americans from government intrusions into their private lives, the memo said.

After declassifying the memo on Friday, President Trump called the FBI’s actions “a disgrace” and said “a lot of people should be ashamed.”

 

.....

 

Carter Page, dobrovolník z Trumpovy kampaně, který byl po návštěvách v Moskvě sledován FBI, řekl, že očekává že bude ospravedlněn po uvolnění více informací o jeho případu. "To, co jsem dosud viděl, je jen naprostá směšnost," řekl Page v úterý v ABC News G.Stephanopoulosovi.

Memo (memorandum) aneb
zpráva, kterou vypracoval předseda Výboru pro rozvědky Devin Nunes, uvedla, že FBI se příliš spoléhá na tzv. "Dokumentaci" - "ničím dalším potvrzenou" zprávu financovanou z části demokraty, sestavenou bývalým britským špiónem pro získání soudního souhlasu k monitorování dobrovolníka Page v říjnu 2016.

To představovalo "znepokojující rozpad" v procesu,

který byl vytvořen k ochraně Američanů

před vniknutím vlády do soukromého života.

Po odtajnění memoranda v pátek prezident Trump označil akce FBI za "hanbu" a řekl: "Spousta lidí by se měla stydět."

 

/* FBI měla podle republikánské části výboru pro tajné služby záměrně oklamat soud zamlčením faktů o propojení předkládané "dokumentace" s demokraty, pro získání souhlasu pro monitorování politické konkurence demokratů. Navíc SMS zprávy hlavních dvou zapojených agentů FBI, vedoucích vyšetřování, prokázaly jejich osobní zaujatost proti kandidujícímu Trumpovi a dokonce i jejich jisté taktizování s vyšetřováním jak H. Clintonové a jejího nezákonného "soukromého mailového serveru", tak D. Trumpa, s ohledem na to "kdo by se mohl stát příštím US prezidentem", což je další vysoce problematickou rovinou případu možného selhání FBI. Víc o tom česky zde, anglicky ve videu FOX News here. /

 

 

 

O "ruské stopě" v US volbách  (*skvělý souhrn)

Literární noviny, Zbyněk Fiala, 2. února 2018

 

Strašidelná "ruská stopa" mezitím začíná obracet směr.

Kdo si najal ruského bubáka, aby ovlivnil americké volby prezidenta? Nebyla to náhodou Hillary Clintonová, která první najala vysloužilého britského špiona Christophera Steela, aby opatřil – pravděpodobně od ukrajinských zpravodajských služeb – ruské kompro na Trumpa?

Toto kompro pak bylo nabídnuto soudci, který
schválil vyšetřování, aniž by věděl, jak a kým bylo doopravdy vytvořeno. A nebyla to FBI, jejíž vedení bylo jednoznačně na straně prezidentské kandidátky, kdo se toho ochotně chytil? Zatímco šéf FBI James Comey iniciativně odmítl trestní obvinění Clintonové, služba začala odposlouchávat a sledovat Trumpův štáb uprostřed volebního boje.

Ředitel FBI, pan James Comey, zrušil vyšetřování Hillary Clinton. Byl odvolán, zde. Fotograf: Brendan Smialowski/AFP/Getty Images.
 


Takhle to vidí republikánská část kongresového výboru pro kontrolu zpravodajských služeb a už si odhlasovala, že svá zjištění zveřejní. Má ve výboru většinu, je to tedy rozhodnutí výboru, ale
Demokraté s tím hluboce nesouhlasí. Tvrdí, že jde o "vybírání rozinek, ze kterých je sestaven falešný obraz.



Jenže jejich prohlášení jsou podbarvena zvláštní událostí.

Ve chvíli, kdy bylo zveřejnění zprávy kongresového výboru odhlasováno, odstoupil z funkce náměstek ředitele FBI Andrew McCabe. A Fox News informovaly, že ředitel FBI Christopher Wray odvolal McCabea ze svého týmu bezprostředně poté, co se s obsahem zmíněné zprávy seznámil. Nepočkal pár dní, kdy měl jít McCabe do penze.

Náměstek ředitele FBI, pan Andrew McCabe, byl odvolán, zde. Foto Reuters.

Teď budu čerpat z Fox News, zatímco ve Washington Times nebo New York Times to bude asi obráceně.

Howard Kurz u Foxe vychází ze svědectví, které už publikoval v knize s výmluvným názvem Šílenství médií: Donald Trump, tisk a válka o pravdu (Media Madness: Donald Trump, The Press and the War Over the Truth).


Popisuje uzavřenou schůzku McCabea s ředitelem kanceláře Bílého domu Reincem Priebusem, ke které došlo krátce po inauguraci. Předcházelo jí dramatické jednání celého týmu Bílého domu o zprávách v médiích, že Trumpovi poradci a spolupracovníci se opakovaně scházeli s vysokými ruskými představiteli.
McCabe si vyžádal schůzku mezi čtyřma očima a řekl Priebusovi, ať si s tím neláme hlavu:

"To, co napsal list New York Times, je prostě žvást..." (viz zde)



Priebus ho tedy požádal, ať to řekne FBI veřejně.

Všechny televize to přece přemílají od rána do večera. Ať to tedy utne a poskytne oficiální stanovisko FBI.

Krátce na to však Priebusovi zavolal McCabeův nadřízený, tehdejší
ředitel FBI James Comey, a sdělil, že FBI to neudělá, prý by to vedlo k nekonečným sporům. Nechtěl to sdělit ani kongresovému výboru pro zpravodajské služby, odkud by to členové nepochybně vynesli sami.

A o týden později CNN přinesla exkluzivní zprávu, že "FBI odmítla požadavek Bílého domu, aby veřejně popřela zprávy médií, že lidé Donalda Trumpa jednali s Rusy známými zpravodajským službám USA."



Najednou se z akce, kterou inicioval mezi čtyřma očima náměstek ředitele FBI, vyvinula aféra, podle které Bílý dům chce překážet vyšetřování… A v létě Priebus odstoupil.

Celý příběh by se dal shrnout slovy, že FBI dlouho dopředu vsadila na špatného koně a stále věří, že prohra neplatí a dá se zvrátit.

 

Nahlédnutí do duše FBI před volbami i po volbách nabízí

balík zachycené elektronické pošty, ve kterých si píší

zamilovaní vyšetřovatelé FBI Lisa Page a Peter Strzok.

Šéf vyšetřovatel Peter Strzok si psal mnoho SMS a mailů se svou láskou, agentkou Lisou Page.

Vsadili na ženského vítěze. Jak připomíná analýza National Review, už v únoru 2016, kdy ještě běželo naplno vyšetřování Hillary Clintonové, Lisa v mailu varuje Petera, že prezidentka by si to mohla pamatovat, kdyby s ní FBI nakládala drsněji než ministerstvo spravedlnosti.

Vítězství Clintonové se tenkrát považovalo za jisté a vydrželo to vlastně až do dne voleb. Počítalo se s tím, že prezidentka pak hodí všechna obvinění za hlavu a začne se rozhlížet, kdo za to může.


Přesto se na jedné ze schůzek s McCabem
probírala opatření pro "velice nepravděpodobný případ", že vyhraje Trump. Měla to být jakási "pojistka", jak o tom debatuje zmíněná dvojice zamilovaných důstojníků FBI ve své mailové konverzaci.

Tady už nešlo jen o ovlivnění voleb, ale také o ovlivnění situace po volbách.

Tisk spojený s Republikány proto píše, že je to "horší než Watergate".



Nejšťavnatější je to samozřejmě v Breitbart News, které prolévají krev za Trumpa v zákrytu za jeho bývalým stratégem Bannonem. Ten byl sice nedávno Trumpem propuštěn, ale pomyslné střílny neopustil. Breibart News si vybírají z pošty zmíněné dvojice vyšetřovatelů zprávu, kdy
Strzok zvažuje nabídku jít do týmu zvláštního vyšetřovatele Mullera a vidí v tom příležitost "vrátit se k nedokončené práci". Vyhlížel přitom volby v mezidobí, které budou letos v listopadu.


Jistě by bylo dobré znát detaily, ale 50 tisíc zpráv z pětiměsíčního období se prostě ztratilo, přestože FBI je jinak technicky velmi dobře vybavená. Sledují kde co, ale doma se jim to nějak vymklo z ruky.

- napsal Zbyněk Fiala.

 

 

Kdo je Bruce Ohr z ministerstva spravedlnosti USA (DOJ)?

Jak píše Pat Buchanan níž - Bruce Ohr has been demoted for colluding with Steele, who was caught lying to the FBI and fired.

Bruce Ohr byl služebně "degradován" pro své problematické kontakty s vysloužilým britským špionem Christopherem Steelem, poněkud neseriozním autorem "dokumentů" proti Trumpovi, který byl už dříve chycen při lhaní FBI a proto s ním FBI už dříve ukončila spolupráci. Jeho žena dokonce pracovala pro firmu Fusion GPS, která pro demokraty a Hillary Clinton "hledala špínu na Trumpa" před volbami prezidenta.

Bruce Ohr, an associate attorney general with the U.S. Department of Justice, was demoted in December 2017 because of contacts he allegedly had with the controversial Fusion GPS firm that hired the former British spy who developed the infamous “Trump dossier” on Russia. His wife, Nellie Ohr, has now become part of the controversy because she worked for Fusion GPS.

Bruce Ohr z ministerstva spravedlnosti USA (DOJ) byl přes svou ženu Nellie Ohr spojen s kontroverzní firmou Fusion GPS, spojenou s demokraty, pro které před volbami hledala "špínu na Trumpa" (viz Buchanan níž), víc zde - Fusion GPS's ties to Clinton campaign, Russia investigation: What to know.

wiki: Fusion GPS is a commercial research and strategic intelligence firm based in Washington, D.C. The company conducts open-source investigations and provides research and strategic advice for businesses, law firms and investors, as well as for political inquiries, such as opposition research.[1] The "GPS" initialism is derived from "Global research, Political analysis, Strategic insight"

 

 

Pat Buchanan, 5. 2. 2018:

Kdo stojí za selháním, kvůli kterému Američané přestávají důvěřovat FBI?

Comey has been fired, his deputy McCabe removed, his chief investigator Strzok ousted by Mueller for bigoted anti-Trump behavior, alongside his FBI paramour, Page. Bruce Ohr has been demoted for colluding with Steele, who was caught lying to the FBI and fired, and for his wife’s role in Fusion GPS, which was being paid to dig up dirt on Trump for Clinton’s campaign.

If Americans are
losing confidence in the FBI, whose fault is that?

Is there not evidence that a hubristic cadre at the apex of the FBI — Comey, McCabe, Strzok foremost among them — decided the Republic must be saved from Trump and, should Hillary fail, they would step in and move to abort the Trump presidency at birth?

To the deep state,
the higher interests of the American people almost always coincide with their own.

 

 

- podepisuji, zlatá slova tohoto bývalého kandidáta na US prezidenta, který začínal svou politickou dráhu jako tvůrce projevů prezidentů J. Cartera a R. Reagana.

Velmi podivná je i role některých médií v USA (CNN a spol.), která prokazatelně publikovala lživé zprávy o této aféře, víc o tomto ZDE.

 

/ * Zdá se tak, že "špinavá karta" domnělého ruského vlivu na Trumpa a US volby je spíš "trumfem" v domácím boji ostrých politických konkurentů, než realitou. Komentáře mnohých tvrdí, že je to celé i smutným svědectvím o tom, jak se politický boj na US domácí scéně pro někoho "až zbaběle" změnil v zástupné osočování jiné země z činů, kterých se nikdy nedopustila.

Zbývají tak reálně pouze legální vlivy ruských médií v USA, fungujících na základě svobody slova tisku, jejichž vliv je ale okrajový. Zakažte je a Rusko v odvetě zakáže US média v Rusku, to by bylo jediným hmatatelným výsledkem tohoto "honu".

"Jinak řečeno, nelze zásadní problémy jakékoliv společnosti svádět na temné čachry zahraniční velmoci, neboť se tak zbaběle zbavujeme odpovědnosti za své činy", zde./
 

 

 

 

Nová Republika / The Wall Street Journal, 4. 1. 2018:

Francie se přiklání k Rusku a Číně?

V americkém listu The Wall Street Journal se objevil článek, který místní podnikatele znervózní.

Francie se nechce dále spoléhat na obchodní vztahy s USA a Velkou Británií, protože považuje tyto země za nedostatečně stabilní. Jako osobitý ekonomický "protiklad" se Paříž rozhodla vybrat dva hlavní "nepřátele" Západu - Rusko a Čínu.

Příslušný komentář poskytl novinářům ministr hospodářství a financí Francie Bruno Le Maire.
Ministr poznamenal, že Paříž se bude snažit vytvořit vyvážený přístup k mezinárodnímu
obchodu odkloněním se od transatlantických vazeb, které jsou v současné době stále ještě pro zemi dominující. Nejen to, Francie se chystá vybudovat celý
obchodní koridor, který půjde z Evropy a povede přes Moskvu do Pekingu.

Francouzský prezident Emmanuel Macron právě v tomto kontextu naplánoval dvě velmi důležité návštěvy. Za prvé, má v úmyslu navštívit Čínu, kde se pravděpodobně nastolí otázka obchodu. Za druhé, Paříž navštíví
Mezinárodní finanční kongres, který se bude konat letos na jaře v Petrohradě.


 

 

 

By THE TIME OF ISRAEL staff and AP, 22 December 2017

US President Donald Trump said Friday it was time to focus funds on the US rather than foreign spending, tweeting:
“After having foolishly spent $7 trillion in the Middle East, it is time to start rebuilding our country!”

Prezidenta Trumpa čekají v r.2018 klíčové doplňovací volby do Senátu, takže poté, co přidal vojákům v rozpočtu dalších +70mld USD (na skoro 700mld za rok) a snížil daně bohatým, tak je opět čas na pár slibů:

Time od Israel píší, že v pátek prezident Trump prohlásil, že nastal čas zaměřit financování raději "dovnitř USA" (na infrastrukturu, víc o tom česky a solidně zde), než na utrácení v zahraničí, kde prý Spojené státy hloupě utratily přes 7 biliónů dolarů (7 trillion).

- Akorát zapomněl dodat, kdo z toho měl největší prospěch, kdo na těch válkách od r.2001 vydělává v USA i jinde nejvíc finančně (globální malá elita prudce bohatne) a kdo geopoliticky (podle mnohých pouze Izrael, Evropa rozhodně ne). Takže se zdá, že by v USA neměli vyšetřovat "russia gate", ale spíš "israel gate", zde.

 

 

 

Aktualizace 10. 2. 2017

 

IZRAEL vs. LIBANON A ÍRÁN (A SÝRIE).

Když Izrael ukončil svou válku o ropu v Libanonu (zde) r.2006, začali Američané a (někteří) Izraelci plánovat od r.2007 pád Asadova režimu v Sýrii, i pro oslabení Íránu (ZDE). Nic na tom nezměnil ani fakt, že Izrael v r.2011 objevil (v tzv. Exclusive Economic Zone - EEZ, tedy na okupovaných územích?) ohromné ložisko zemního plynu (zde), po kterém je po havárii v Japonské Fukušimě a enviromentálních dohodách o snížení emisí CO2 ohromný zájem v Evropě a Německu, pro malou uhlíkovou stopu.

Také Katar a Írán objevily ohromné naleziště zemního plynu v moři na rozhraní svých států, a tak se po zvolení Trumpa (což významně posílilo izraelskou a také armádní lobby v USA - zde) jiskří kolem nukleární dohody s Íránem, a také (po prohře US a izraelských zájmů v Sýrii) se zvedá aktuálně snaha destabilizovat opět Libanon (zde). Ale místní lidé i armáda v Libanonu podle znalců nestojí o další krutou občanskou válku, takže tentokrát se asi armáda uplatit k povstání západem a jeho arabskými prostředníky nenechá.

(Víc aktuálně o Libanonu zde, také Saúdi a Izrael přiznali vztahy, zde, a Islámský stát, vyhnaný Ruskem a USA z Aleppa a Rakky, založil dočasný tábor u izraelských hranic, pod jeho ochranou, zde; Izrael totiž nikdy nezaútočil na základny ISIS, protože využívá náboženských a kmenových třenic pro oslabení Íránu, zde, zde a zde).

 

 

Tereza Spencerová o nové snaze destabilizovat Libanon, 14.11. 2017, zde:

Největší pozornost se ale dál soustředí na libanonského premiéra Saada Harírího, který byl minulý víkend v Rijádu přinucen podat demisi.

Od té doby se intenzivně spekuluje, jaký je vlastně jeho status:

Je v Rijádu vězněn? Má volnost pohybu a zůstává tam dobrovolně? Nebo je snad svobodný jako třeba Julian Assange na ekvádorském velvyslanectví v Londýně? Nebo že by byl „hostem“ v Rijádu do té doby, než splatí Saúdům dlužných sedm miliard dolarů ze svého zkrachovalého podnikání, jak naznačují arabská média?

Faktem je, že uplynulý týden na tuto otázku oficiální odpověď nenabídl. Harírí se v Rijádu sice setkal s několika západními a jinými velvyslanci a francouzský ministr zahraničí má za to, že Harírí v domácím vězení není a má volnost pohybu, nicméně francouzský velvyslanec je ale přesvědčen, že
rozhodně nemůže svobodně mluvit. Ani americké ministerstvo zahraničí nebylo s to potvrdit, jak že to s Harírím v Rijádu vlastně je, přičemž jaksi mezi řečí zazněl obrat „je držen“

A
pokud chtěli Saúdové brutálním sesazením premiéra svrchovaného státu -- za což by byl každý jiný stát (s výjimkou USA) už dávno trestán přinejmenším sankcemi OSN -- rozpoutat vnitropolitickou krizi v Libanonu, která by oslabila pozice šíitského hnutí Hizballáh a tím i Íránu, znovu se nezadařilo.

 

 

Izrael dodržel "pravidlo" posledních olympiád, začínat konflikt v jejich průběhu.

Souhrn:

V r.2008, 8. srpna (v den zahájení olympiády v Číně), zahájila Gruzie válku proti spícím lidem hl. města Jižní Osetie. Útok vyšetřila EU a potvrdila, že "velkou fázi zamrzlého konfliktu (na místě byli mnoho let voj. pozorovatelé) zahájila Gruzie." (za US asistence, viz výmluvný projev ruského zástupce v OSN jen pár dní po zahájení konfliktu - Čurkin v OSN)

- v r.2014 20. února zahájili dosud neznámí odstřelovači na Ukrajině střelbu na demonstranty i policisty Majdanu, střelba odstartovala násilný puč na Ukrajině. Zimní olympiáda v Soči přitom končila až 23.2. 2014.

 

Lidovky, 10. 2. 2018

Izraelský vojenský vrtulník v sobotu brzo ráno sestřelil íránské bezpilotní letadlo vyslané ze Sýrie (*prý) nad Izrael (jde o druhý den olympiády v Jižní Koreji).

Izraelské letectvo pak zaútočilo na 12 syrských a íránských cílů v Sýrii a syrská armáda kvůli tomu zaktivovala protivzdušnou obranu. Podle syrské státní televize bylo zasaženo několik izraelských letadel, což ale Izrael popřel. Vážně poškozena podle něj byla jedna stíhačka F-16, pilotům se podařilo doletět nad Izrael a tam se katapultovali. Stíhačka byla při dopadu zničena, jeden z katapultovaných pilotů se těžce zranil.

Podle vojenských spojenců syrského prezidenta Bašára Asada ale není pravda, že byl dron v izraelském vzdušném prostoru. Bezpilotní letadlo bylo ze základny v Sýrii vysláno k „rutinní operaci“ proti radikálnímu Islámskému státu v syrské poušti. Když Izraelci útočili na vojenskou leteckou základnu T4 – Tiyas, v těsné blízkosti města Palmyra, byl podle nich dron ještě ve vzduchu a směřoval k poušti. Izraelský útok na základnu bezpilotních letadel v provincii Homs tato skupina považuje za teroristický čin.

Palmýra je jedním z největších a nejdůležitějších měst ve východní Sýrii, zejména díky své poloze na křižovatce cest vedoucích z Damašku, Homsu a Deir ez-Zor ležícího v severovýchodní Sýrii a letecká základna T4 je pro Sýrii významným bodem obrany státu.

 

4. 11. 2017 - zde

Israeli Prime Minister Benyamin Netanyahu has claimed that the threat posed by Iran to its Middle Eastern neighbours was driving them (*Saudi Arabs) into hitherto unthinkable alliances  with the Jewish state.

"Iran is devouring one nation after the other," Netanyahu said at Chatham House, the Royal Institute of International Affairs think-tank in London on Friday.

 

/ *Přeložme si tyto řádky tak, že koalice Izraele a Saúdské Arábie znamená, že Islámský stát - napojený na salafisty v Saúdské Arábii - může být u hranic Izraele bez obav. Lidé útočící v Evropě jsou tak jasně podporování Izraelem, závěr je na vás. /

 

Detaily k sestřelu izraelské stíhačky, 11.2. 2018:

V sobotu v ranních hodinách Izrael – podle verze, která se postupně měnila -- zničil údajně íránský bezpilotník nad Izraelem anektovanými syrskými Golanskými výšinami, jejichž připojení k Izraeli mimochodem svět (na půdě OSN) nikdy neuznal.

Sýrie, která Golany považuje dál za své území, pak logicky odmítla, že by bezpilotník narušil izraelský vzdušný prostor.

Vzápětí Izrael z "incidentu" obvinil Írán a podnikl nálety na cíle v Sýrii, přičemž jednu z útočících stíhaček F-16 syrská protivzdušná obrana sestřelila a podle nepotvrzených zpráv zničila i nejméně šest izraelských raket mířících na vojenské objekty v Sýrii. Oba izraelští piloti se katapultovali a dopadli na izraelské území, přičemž podle některých zpráv jeden z nich svým zraněním podlehl.

Byl to první přesný zásah syrské protivzdušné obrany proti útočícím izraelským stíhačkám od libanonské války z roku 1982. (Přehled izraelských útoků proti Sýrii podle Íránu je ZDE.) Izrael reagoval odvetnými údery, konkrétně asi dvanácti nálety na údajně vojenské objekty v oblasti Damašku, což měly být pro změnu největší izraelské útoky proti Sýrii od zmíněného roku 1982.

Ruské ministerstvo zahraničí bylo konkrétnější a varovalo Izrael, že Moskva "absolutně nepřipustí" jakékoli ohrožení ruských vojáků v Sýrii a přidalo konstatování, že Sýrie – očividně na rozdíl "od jiných" -- dodržuje dohody o deeskalaci na jihovýchodě země.
 

 

Teherán ale reagoval s nadhledem. Jeho generalita odmítla komentovat zprávy o bezpilotníku, ale místo toho připomněla, že "může zničit všechny americké základny v regionu a sionistickému režimu proměnit život v peklo". Také libanonský šíitský Hizballáh má za to, že sestřelení izraelské stíhačky značí "novou strategickou fázi", v jejímž rámci končí izraelské narušování syrské svrchovanosti.

S tím úzce souvisí pozoruhodná dikce například listu Jerusalem Post, podle něhož vše začalo ve chvíli, kdy íránský bezpilotník odstartoval ze základny v provincii Homs a vyvolal poplach na Golanech a v údolí Jordánu. Aby nebylo vše tak jednoduché,
Teherán se verzi s dronem málem vysmívá. Ale Jerusalem Post popisuje, že "v reakci izraelské letectvo v ´rámci komplikovaného úderu´ zaútočilo na místo, odkud startoval, hluboce na syrském území, kde byla proti izraelským stíhačkám zahájena masivní syrská protiletecká palba."

Jinými slovy, izraelské letectvo jako by tím naznačovalo,
že padlo do léčky

Ještě jinými slovy, Sýrie, Írán, Hizballáh i Rusko tím jako by naznačují, že pokud má Izrael v úmyslu velkou (nebo alespoň větší) válku na jihu Sýrie, nemuselo by to pro něj dopadnout dobře, bez ohledu na to, co Netanjahu a jeho generálové tvrdí (a chtějí, aby tomu lidé uvěřili).

Je jasné, že Izrael nechce mít Hizballáh na svých severních hranicích a nechce mít Írán na diskutabilních hranicích se Sýrií. A je jasné, že i když během svých nesčetných cest do Moskvy Netanjahu zkoušel prosadit svou, Putin Syřany a Teherán – přinejmenším v této fázi konfliktu, v němž se ale hraje o budoucí podobu Blízkého východu – neopustí.

Sestřelení izraelské stíhačky by pro izraelskou stranu

mělo být okamžikem prozření.

Izraelská vojenská dominance v regionu už není co bývala. Pomalu končí. A s tím pádem i Pax Israeliana, který měli pod dohledem USA povinně dodržovat všichni "ti Arabové".

- píše analytička T. Spencerová.

 

 

 

 

 

 

ZVLÁŠTNÍ PŘÍLOHA - ROBERT PARRY.

 

ROBERT PARRY A POČÁTEK REAGAN-BUSH ÉRY,

VYNIKAJÍCÍ VYPRÁVĚNÍ JEHO SYNA O ŽIVOTĚ SKVĚLÉHO NOVINÁŘE,

O POCTIVÉ ŽURNALISTICE A KONFLIKTECH S REAGANOVOU VLÁDOU,

ŽURNALISTICE SILNĚ KRITIZOVANÉ A TAK POZDĚJI NUCENĚ NEZÁVISLÉ

NA PENĚZÍCH HLAVNÍCH MÉDIÍ.

 

S OBAVAMI O UŽIVENÍ SVÉ RODINY,

ALE S NIKDY NEOPUŠTĚNOU TOUHOU HLEDAT PRAVDU O TOM,

CO A PROČ KONAJÍ NAŠE VLÁDY, ARMÁDY A HLAVNÍ MÉDIA,

A KOLEM NICH STOJÍCÍ VLIVNÍ LIDÉ A MOCNÉ ZÁJMOVÉ SKUPINY,

OD DOB REAGANA AŽ PO PREZIDENTSTVÍ BUSHE, OBAMY I TRUMPA.

 

PŘÍBĚH I O TOM, JAK MÉDIA HLAVNÍHO PROUDU, ABY SKRYLA SVÁ POCHYBENÍ,

SVÉ VAZBY NA VLÁDY A VLIVNÉ LIDI A SVÉ ZAMLČOVÁNÍ JEJICH CHYB,

ÚTOČILA NA MALÉ NEZÁVISLÉ NOVINÁŘSKÉ WEBY

A PODKOPÁVALA JEJICH REPUTACI, ABY UCHOVALA - FALEŠNĚ - TU SVOU.

K TOMUTO JEJICH ÚSILÍ SE POZDĚJI PŘIDALY VLÁDAMI PŘÍMO PODPOROVANÉ

A SVOBODNÉ NOVINÁŘE STIGMATIZUJÍCÍ PROPAGANDISTICKÉ THINK-TANKY.

 

 

 

 

Zemřel Robert Parry.

Se smutkem v srdci oznamuji, že 27. 1. 2018 zemřel Robert Parry, skvělý novinář, který se proslavil v dobách írángate v 80.letech svými reportážemi, a který v poslední době stál za skvělou žurnalistikou nezávislého webu:

 consortiumnews.com

 

Čest památce "Boba", zemřel ve svých 68 letech.

Následující vyprávění jeho syna je natolik strhující a zajímavé, že ho přináším v skoro nezkrácené délce (v mé "zpřehledňující úpravě" pro slabě anglicky "mluvící" čtenáře nebo naopak rychlo-čtení, se zdůrazněnými hlavními pasážemi a myšlenkami - odkaz na originál pro zdatné čtenáře je v nadpisu, také zde).

 

With my dad, professional work has always been deeply personal, and his career as a journalist was thoroughly intertwined with his family life. I can recall kitchen table conversations in my early childhood that focused on the U.S.-backed wars in Central America and complaints about how his editors at The Associated Press were too timid to run articles of his that – no matter how well-documented – cast the Reagan administration in a bad light.

One of my earliest memories in fact was of my dad about to leave on assignment in the early 1980s to the war zones of El Salvador, Nicaragua and Guatemala, and the heartfelt good-bye that he wished to me and my siblings. He warned us that he was going to
a very dangerous place and that there was a possibility that he might not come back.

I remember asking him

why he had to go, why he couldn’t just stay at home with us?

He replied that

it was important to go to these places and tell the truth about

what was happening there.

 

He mentioned that children my age were being killed in these wars

and that somebody had to tell their stories.

I remember asking, “Kids like me?”

He replied, “Yes, kids just like you.”



Bob was deeply impacted by
the dirty wars of Central America in the 1980s and in many ways these conflicts – and the U.S. involvement in them – came to define the rest of his life and career.

With grisly stories emerging from Nicaragua (thanks partly to journalists like him), Congress passed the Boland Amendments from 1982 to 1984, which placed limits on U.S. military assistance to the contras who were attempting to overthrow the Sandinista government through a variety of terrorist tactics.

The Reagan administration immediately began exploring ways to circumvent those legal restrictions, which led to
a scheme to send secret arms shipments to the revolutionary and vehemently anti-American government of Iran and divert the profits to the contras.

In 1985, Bob wrote the first stories describing this operation, which later became known as the Iran-Contra Affair.
 

 

 

Contra-Cocaine and October Surprise



Parallel to the illegal arms shipments to Iran during those days was
a cocaine trafficking operation by the Nicaraguan contras

and a willingness by the Reagan administration and the CIA

to turn a blind eye to these activities.

This, despite the fact that cocaine was flooding into the United States while Ronald Reagan was proclaiming a “war on drugs,” and a crack cocaine epidemic was devastating communities across the country.

Bob and his colleague Brian Barger were the first journalists to report on this story in late 1985, which became known as the contra-cocaine scandal, and became the subject of a congressional investigation led by then-Senator John Kerry (D-Mass.) in 1986.

Continuing to pursue leads relating to Iran-Contra during a period in the late 80s when most of Washington was moving on from the scandal, Bob discovered that
there was more to the story than commonly understood.

He learned that the roots of the illegal arm shipments to Iran stretched back further than previously known – all the way back to the 1980 presidential campaign.

That electoral contest between incumbent Jimmy Carter and challenger Ronald Reagan had come to be largely dominated
by the hostage crisis in Iran, with 52 Americans being held at the U.S. embassy in Tehran since the 1979 Iranian Revolution.

 

The Iranian hostage crisis, along with the ailing economy, came to define a perception of an America in decline, with ...

former Hollywood actor Ronald Reagan promising a new start for the country,

a restoration of its status as a “shining city on a hill.”
 

The hostages were released in Tehran moments after Reagan was sworn in as president in Washington on January 20, 1981. Despite suspicions for years that there had been some sort of quid pro quo between the Reagan campaign and the Iranians, it wasn’t until Bob uncovered a trove of documents in a House office building basement in 1994 that the evidence became overwhelming that

the Reagan campaign had interfered with the Carter administration’s efforts to free the hostages prior to the 1980 election.

Their release sooner – what Carter hoped would be his “October Surprise” – could have given him the boost needed to win.

Examining these documents and being already well-versed on this story – having previously travelled three continents pursuing the investigation for a PBS Frontline documentary – Bob became increasingly convinced that

the Reagan campaign had in fact sabotaged Carter’s hostage negotiations,

possibly committing an act of treason in an effort to make sure

that 52 American citizens continued to be held in a harrowing hostage situation

until after Reagan secured the election.

 

Needless to say, this was an inconvenient story at a time – in the mid-1990s – when the national media had long since moved on from the Reagan scandals and were obsessing over new scandals, mostly related to President Bill Clinton’s sex life and failed real estate deals.

Washington also wasn’t particularly interested in challenging the Reagan legacy, which at that time was beginning to solidify into a kind of mythology, with campaigns underway to name buildings and airports after the former president.

 

 

At times, Bob had doubts about his career decisions

and the stories he was pursuing.

As he wrote in Trick or Treason, a book outlining his investigation into the October Surprise Mystery, this search for historical truth can be painful and seemingly thankless.

“Many times,” he wrote, “I had regretted accepting Frontline’s assignment in 1990.

 

I faulted myself for risking my future in mainstream journalism.

After all, that is where the decent-paying jobs are.

I had jeopardized my ability to support my four children

out of an old-fashioned sense of duty, a regard for an unwritten code

that expects reporters to take almost any assignment.”

 

Nevertheless, Bob continued his efforts to tell the full story behind both the Iran-Contra scandal and the origins of the Reagan-Bush era, ultimately leading to two things:

him being pushed out of the mainstream media,

and the launching of Consortiumnews.com.



I remember when he started the website, together with my older brother Sam, back in 1995. At the time, in spite of talk

we were all hearing about something called “the information superhighway”

and “electronic mail,” I had never visited a website

and didn’t even know how to get “on line.”

My dad called me in Richmond, where I was a sophomore at Virginia Commonwealth University, and told me I should check out this new “Internet site” he and Sam had just launched.

He explained over the phone how to open a browser and instructed me how to type in the URL, starting, he said, with “http,” then a colon and two forward slashes, then “www,” then “dot,” then this long address with one or two more forward slashes if I recall. (It wasn’t until years later that the website got its own domain and a simpler address.)

I went to the computer lab at the university and asked for some assistance on how to get online, dutifully typed in the URL, and opened this website – the first one I had ever visited.

It was interesting, but a bit hard to read on the computer screen,

so I printed out some articles to read back in my dorm room.

I quickly became a fan of “The Consortium,” as it was called back then, and continued reading articles on the October Surprise Mystery as Bob and Sam posted them

on this new and exciting tool called “the Internet.”

Sam had to learn HTML coding from scratch to launch this online news service, billed as “the Internet’s First Investigative ‘Zine.” For his efforts, Sam was honored with the Consortium for Independent Journalism’s first Gary Webb Freedom of the Press Award in 2015.

 

 

X-Files and Contra-Crack

At some point along the way, Bob decided that in addition to the website, where he was not only posting original articles but also providing the source documents that he had uncovered in the House office building basement, he would also take a stab at traditional publishing.

He compiled the “October Surprise X-Files” into a booklet

and self-published it in January 1996.


He was also publishing
a newsletter to complement the website, knowing that

at that time, there were still plenty of people who didn’t know

how to turn a computer on, much less navigate the World Wide Web.

 

I transferred from Virginia Commonwealth University to George Mason University in the DC suburbs and started working part-time with my dad and Sam on the newsletter and website.

We worked together on the content, editing and laying it out with graphics often culled from books at our local library.
We built a subscriber base through networking and purchasing mailing lists from progressive magazines. Every two weeks we would get a thousand copies printed from Sir Speedy and would spend Friday evening collating these newsletters and sending them out to our subscribers.

The launching of the website and newsletter, and later an even-more ambitious project called I.F. Magazine, happened to coincide with the publication in 1996 of Gary Webb’s
“Dark Alliance” series at the San Jose Mercury-News.

Webb’s series reopened the contra-cocaine controversy

with a detailed examination of the drug trafficking networks

in Nicaragua and Los Angeles that had helped to spread

highly addictive crack cocaine across the United States.

 

The African-American community, in particular, was rightly outraged over this story, which offered confirmation of many long-standing suspicions that the government was complicit in the drug trade devastating their communities.

African Americans had been deeply and disproportionately affected by the crack epidemic, both in terms of the direct impact of the drug and the draconian drug laws and mandatory minimum sentences that came to define the government’s approach to “the war on drugs.”

For a moment in the summer of 1996, it appeared that the renewed interest in

the contra-cocaine story might offer an opportunity to revisit

the crimes and misdeeds of the Reagan-Bush era,

but those hopes were dashed when the “the Big Media” decided to double down on its earlier failures to cover this story properly.

 

 

Big Papers Pile On



The Los Angeles Times launched the attack on Gary Webb and his reporting at the San Jose Mercury-News, followed by equally
dismissive stories at the Washington Post and New York Times. The piling on from these newspapers eventually

led Mercury-News editor Jerry Ceppos to denounce Webb’s reporting

and offer a mea culpa for publishing the articles.

The onslaught of hostile reporting from the big papers failed to address the basic premises of Webb’s series and did not debunk the underlying allegations of contra-cocaine smuggling or the fact that

much of this cocaine ended up on American streets in the form of crack.

Instead, it raised doubts by poking holes in certain details and casting the story as a “conspiracy theory.” Some of the reporting attempted to debunk

claims that Webb never actually made – such as the idea that the contra-cocaine trafficking was part of a government plot to intentionally decimate the African-American community.




Gary Webb and Bob were in close contact during those days.

Bob offered him professional and personal support, having spent his time also on the receiving end of attacks by journalistic colleagues and editors who rejected certain stories – no matter how factual – as fanciful conspiracy theories.

Articles at The Consortium website and newsletter, as well as I.F. Magazine, offered details on the historical context for the “Dark Alliance” series and pushed back against the mainstream media’s onslaught of hostile and disingenuous reporting.

 

Bob also published the book Lost History which provided extensive details on the background for the “Dark Alliance” series, explaining that far from a baseless “conspiracy theory,” the facts and evidence strongly supported the conclusion that

the Reagan-Bush administrations had colluded with drug traffickers

to fund their illegal war against Nicaragua.

 

 

But sadly, the damage to Gary Webb was done.

With his professional and personal life in tatters because of his courageous reporting on the contra-cocaine story, he committed suicide in 2004 at the age of 49.

Speaking about this suicide later on Democracy Now, Bob noted

how painful it is to be ridiculed and unfairly criticized by colleagues,

as his friend had experienced.

 

“There’s a special pain when your colleagues in your profession turn on you, especially when you’ve done something that they should admire and should understand,” he said.

“To do all that work and then have the New York Times and the Washington Post

and the Los Angeles Times attack you and try to destroy your life,

there’s a special pain in that.”



In consultation with his family, Bob and the Board of Directors for the Consortium for Independent Journalism launched

the Gary Webb Freedom of the Press Award in 2015.

 

 



The Disastrous Presidency of George W. Bush

 



The presidency of George W. Bush was surreal for many of us, and no one more so than my dad.

In covering Washington politics for decades, Bob had traced
many stories to “Dubya’s” father, George H.W. Bush, who had been implicated in a variety of questionable activities, including the October Surprise Mystery and Iran-Contra.

He had also launched a war against Iraq in 1991 that seemed to be motivated, at least in part, to help kick “the Vietnam Syndrome,” i.e. the reluctance that the American people had felt since the Vietnam War to support military action abroad.

As Bob noted in his 1992
book Fooling America, after U.S. forces routed the Iraqi military in 1991, President Bush’s first public comment about the victory expressed his delight that it would finally put to rest the American reflex against committing troops to far-off conflicts.

“By God, we’ve kicked the Vietnam Syndrome once and for all,” he exulted.

 

The fact that Bush-41’s son could run for president largely on name recognition

confirmed to Bob the failure of the mainstream media

to cover important stories properly and the need

to continue building an independent media infrastructure.

This conviction solidified through Campaign 2000 and the election’s ultimate outcome, when Bush assumed the White House as the first popular-vote loser in more than a century.

 

Despite the fact that the U.S. Supreme Court had halted the counting of votes in Florida, thus preventing an accurate determination of the rightful winner, most of the national media moved on from the story after Bush was sworn in on Jan. 20, 2001.

Consortiumnews.com continued to examine the documentary record, however, and ultimately concluded that Al Gore would have been declared the winner of that election if all the legally cast ballots were counted.

At Consortiumnews, there was
an unwritten editorial policy that

the title “President” should never precede George W. Bush’s name,

based on our view that he was not legitimately elected.

 

But beyond those editorial decisions, we also understood the gravity of the fact that had Election 2000 been allowed to play out with all votes counted,

many of the disasters of the Bush years – notably the 9/11 tragedy and the Iraq War, as well as decisions to withdraw from international agreements on arms control and climate change – might have been averted.

 

 

As all of us who lived through the post-9/11 era will recall, it was a challenging time all around, especially if you were someone critical of George W. Bush.

The atmosphere in that period did not allow for much dissent.

 

Those who stood up against the juggernaut for war – such as Phil Donahue at MSNBC, Chris Hedges at the New York Times, or even the Dixie Chicks

had their careers damaged and found themselves

on the receiving end of death threats and hate mail.

 

While Bob’s magazine and newsletter projects had been discontinued, the website was still publishing articles,

providing a home for dissenting voices that questioned the case

for invading Iraq in late 2002 and early 2003.

Around this time, former CIA analyst Ray McGovern and some of his colleagues founded Veteran Intelligence Professionals for Sanity and a long-running relationship with Consortiumnews was established. Several former intelligence veterans began contributing to the website,

motivated by the same independent spirit of truth-telling

that compelled Bob to invest so much in this project.

At a time when almost the entire mainstream media was going along with the Bush administration’s dubious case for war, this and a few other like-minded websites pushed back with well-researched articles calling into question the rationale.

Although at times it might have felt as though

we were just voices in the wilderness,

a major groundswell of opposition to war emerged in the country, with historic marches of hundreds of thousands taking place to reject Bush’s push for war.





Of course, these
antiwar voices were ultimately vindicated by the failure to find weapons of mass destruction in Iraq and the fact that the war and occupation proved to be a far costlier and deadlier enterprise than we had been told that it would be. Earlier assurances that it would be a “cakewalk” proved as false as the WMD claims, but as had been so often the case in Washington,

there was little to no accountability from the mainstream media,

the think tanks or government officials for being so spectacularly wrong.

In an effort to document the true history of that era, Bob, Sam and I co-wrote

the book Neck Deep: The Disastrous Presidency of George W. Bush,

which was published in late 2007. The book traced the work of Consortiumnews, juxtaposing it against the backdrop of mainstream media coverage during the Bush era, in an effort to not only correct the record, but also demonstrate that not all of us got things so wrong.

We felt it was important to remind readers – as well as future historians – that some of us knew and reported in real time the mistakes that were being made on everything from withdrawing
from the Kyoto Protocol to invading Iraq to implementing a policy of torture to bungling the response to Hurricane Katrina.

 

 

Obama Era



By the Obama presidency, Consortiumnews.com had become a home to a growing number of writers who brought new perspectives to the website’s content. While for years, the writing staff had been limited primarily to Bob, Sam and me,

suddenly, Consortiumnews was receiving contributions from journalists,

activists and former intelligence analysts who offered a wide range of expertise

– on international law, economics, human rights, foreign policy, national security,

and even religion and philosophy.

One recurring theme of articles at the website during the Obama era was the
enduring effect of unchallenged narratives, how they shaped national politics and dictated government policy. Bob observed that even a supposedly left-of-center president like Obama seemed beholden to the false narratives and national mythologies dating back to the Reagan era.

He pointed out that this could be at least partially attributed to the failure

to establish a strong foundation for independent journalism.

 

In a 2010 piece called “Obama’s Fear of the Reagan Narrative,” Bob noted that

Obama had defended his deal with Republicans on tax cuts for the rich

because there was such a strong lingering effect of Reagan’s messaging

from 30 years earlier.

“He felt handcuffed by the Right’s ability to rally Americans on behalf of Reagan’s ‘government-is-the-problem’ message,” Bob wrote.

 

He traced Obama’s complaints about his powerlessness in the face of this dynamic to the reluctance of American progressives to invest sufficiently in media and think tanks, as conservatives had been doing for decades in waging their “the war of ideas.”

As he had been arguing since the early 1990s, Robert insisted that

the limits that had been placed on Obama – whether real or perceived –

continued to demonstrate the power of propaganda

and the need for greater investment in alternative media.

He also observed that much of the nuttiness surrounding the so-called Tea Party movement resulted from fundamental misunderstandings of American history and constitutional principles.

“Democrats and progressives should be under no illusion about the new flood of know-nothingism that is about to inundate the United States in the guise of a return to ‘first principles’ and a deep respect for the U.S. Constitution,”

Bob warned.

 

He pointed out that despite the Tea Partiers’ claimed reverence for the Constitution, they actually had very little understanding of the document, as revealed by their ahistorical claims that federal taxes are unconstitutional. In fact, as Bob observed, the Constitution represented “a major power grab by the federal government, when compared to the loosely drawn Articles of Confederation, which lacked federal taxing authority and other national powers.”

Motivated by a desire to correct falsified historical narratives spanning more than two centuries, Bob published his sixth and final book,

America’s Stolen Narrative: From Washington and Madison to Nixon, Reagan and the Bushes to Obama,

in 2012.

Along with revenues from book sales, growing donations from readers enabled Bob to not only pay writers but also to hire an assistant, Chelsea Gilmour, who began working for Consortiumnews in 2014. In addition to providing invaluable administrative support, Chelsea also performed duties including research, writing and fact-checking.

 

 

 

Political Realignment and the New McCarthyism



Although at the beginning of the Obama era – and indeed since the 1980s –
the name Robert Parry had been closely associated with exposing wrongdoing by Republicans, and hence had a strong following among Democratic Party loyalists, by the end of Obama’s presidency there seemed to be a realignment taking place among some of Consortiumnews.com’s readership, which reflected more generally the shifting politics of the country.

In particular, the U.S. media’s approach to Russia and related issues, such as

the violent ouster in 2014 of Ukrainian President Viktor Yanukovych,

became “virtually 100 percent propaganda,” Bob said.

He noted that
the full story was never told when it came to issues such as the Sergei Magnitsky case, which led to the first round of U.S. sanctions against Russia, nor the inconvenient facts related to the Euromaidan protests that led to Yanukovych’s ouster – including the reality of strong neo-Nazi influence in those protests – nor the subsequent conflict in the Donbass region of Ukraine.

Bob’s stories on Ukraine were widely cited and disseminated, and
he became an important voice in presenting a fuller picture of the conflict than was possible by reading and watching only mainstream news outlets.

Bob was featured prominently in Oliver Stone’s 2016 documentary “Ukraine on Fire,” where he explained

how U.S.-funded political NGOs and media companies have worked

with the CIA and foreign policy establishment since the 1980s

to promote the U.S. geopolitical agenda.

 

Bob regretted that, increasingly, “the American people and the West in general are carefully shielded from hearing the ‘other side of the story.’” Indeed, he said that to even suggest that there might be another side to the story is enough to get someone branded as an apologist for Vladimir Putin or a “Kremlin stooge.”




This culminated in late 2016 in the blacklisting

of Consortiumnews.com on a dubious website called “PropOrNot,”

which was claiming to serve as a watchdog against undue “Russian influence” in the United States.

The PropOrNot blacklist, including Consortiumnews and about 200 other websites deemed “Russian propaganda,” was elevated by the Washington Post as a credible source, despite the fact that the neo-McCarthyites who published the list hid behind a cloak of anonymity.

“The Post’s article by Craig Timberg,” Bob wrote on Nov. 27, 2016,

“described PropOrNot simply as ‘a nonpartisan collection of researchers with foreign policy, military and technology backgrounds [who] planned to release its own findings Friday showing the startling reach and effectiveness of Russian propaganda campaigns.’”

As Bob explained in an article called “Washington Post’s Fake News Guilt,” the paper granted PropOrNot anonymity “to smear journalists who don’t march in lockstep with official pronouncements from the State Department or some other impeccable fount of never-to-be-questioned truth.”

 

The Post even provided an unattributed quote from the head of the shadowy website.

“The way that this propaganda apparatus supported [Donald] Trump was equivalent to some massive amount of a media buy,” the anonymous smear merchant said.

 

The Post claimed that

the PropOrNot “executive director” had spoken on the condition of anonymity

“to avoid being targeted by Russia’s legions of skilled hackers.”

To be clear, neither Consortiumnews nor Robert Parry ever “supported Trump,” as the above anonymous quote claims. Something interesting, however, did seem to be happening in terms of Consortiumnews’ readership in the early days of the Trump presidency, as could be gleaned from some of the comments left on articles and social media activity.

It did appear for some time at least that
a good number of Trump supporters were reading Consortiumnews, which could probably attributed to the fact that the website was one of the few outlets pushing back against both the “New Cold War” with Russia and the related story of “Russiagate,” which Bob didn’t even like referring to as a “scandal.”

(As an editor, he preferred to use the word “controversy” on the website, because as far as he was concerned, the allegations against Trump and his supposed “collusion” with Russia did not rise to the level of actual scandals such as Watergate or Iran-Contra.)

 

In his view, the perhaps understandable hatred of Trump felt by many Americans – both inside and outside the Beltway – had led to an abandonment of old-fashioned rules of journalism and standards of fairness,

which should be applied even to someone like Donald Trump.

“On a personal note,
I faced harsh criticism even from friends of many years for refusing to enlist in the anti-Trump ‘Resistance,’” Bob wrote in his final article for Consortiumnews.

“The argument was that Trump was such a unique threat to America and the world that I should join in finding any justification for his ouster,” he said.

“Some people saw my insistence on the same journalistic standards

that I had always employed somehow a betrayal.”

 

He marveled that even senior editors in the mainstream media treated the unproven Russiagate allegations as flat fact.

No skepticism was tolerated and mentioning the obvious bias among the never-Trumpers inside the FBI, Justice Department and intelligence community was decried as an attack on the integrity of the U.S. government’s institutions,”

Bob wrote.

 

“Anti-Trump ‘progressives’ were posturing as the true patriots

because of their now unquestioning acceptance

of the evidence-free proclamations of the U.S. intelligence

and law enforcement agencies.”

 

 

 



An Untimely End and the Future of Consortiumnews



My dad’s untimely passing has come as a shock to us all, especially since up until a month ago, there was
no indication whatsoever that he was sick in any way. He took good care of himself, never smoked, got regular check-ups, exercised, and ate well. The unexpected health issues starting with a mild stroke Christmas Eve and culminating with his admission into hospice care several days ago offer a stark reminder that nothing should be taken for granted.

And as many Consortiumnews readers have eloquently pointed out in comments left on recent articles regarding Bob’s health, it also reminds us that

his brand of journalism is needed today more than ever.

“We need free will thinkers like you who value the truth based on the evidence and look past the group think in Washington to report on the real reasons for our government’s and our media’s actions which attempt to deceive us all,”

wrote, for example, “FreeThinker.”



“Common sense and integrity are the hallmarks of Robert Parry’s journalism. May you get better soon for you are needed more now then ever before,”

wrote “T.J.”



“We need a new generation of reporters, journalists, writers, and someone always being tenacious to follow up on the story,”

added “Tina.”
 


As someone who has been involved with this website since its inception – as a writer, an editor and a reader – I concur with these sentiments.

Readers should rest assured that despite my dad’s death, every effort will be made to ensure that the website will continue going strong.

Indeed, I think that everyone involved with this project wants to uphold
the same commitment to truth-telling without fear or favor that inspired Bob and his heroes like George Seldes, I.F. Stone, and Thomas Paine.

 

That commitment can be seen in my dad’s pursuit of stories such as those mentioned above, but also so many others – including his investigations into the financial relationship of the influential Washington Times with the Unification Church cult of Rev. Sun Myung Moon,

the truth behind the Nixon campaign’s alleged efforts to sabotage President Lyndon Johnson’s Paris peace talks with Vietnamese leaders in 1968,

the reality of the chemical attack in Syria in 2013, and even detailed examinations of the evidence behind the so-called “Deflategate” controversy that he felt unfairly branded his favorite football team, the New England Patriots, as cheaters.



Reviewing these journalistic achievements, it becomes clear that there are few stories that have slipped under Consortiumnews.com’s radar, and that the historical record is far more complete thanks to this website and Bob’s old-fashioned approach to journalism.

But besides this deeply held commitment to independent journalism, it should also be recalled that, ultimately,

Bob was motivated by a concern over the future of life on Earth.

 

As someone who grew up at the height of the Cold War,

he understood the dangers of allowing tensions and hysteria

to spiral out of control,

especially in a world such as ours with enough nuclear weapons to wipe out all life on the planet many times over.

As the United States continues down the path of a New Cold War, my dad would be pleased to know that he has such committed contributors who will enable the site to remain the indispensable home for
independent journalism that it has become, and continue to push back on false narratives that threaten our very survival.

 

Thank you all for your support.